Jsou lidé, kteří ať se snaží, jak chtějí, na schůzku nikdy nedorazí včas. A to i když vědí, že je nedochvilnost vnímána jako bezohlednost či projev nedostatečné úcty k protistraně. Nejnovější průzkumy ukazují, že za to lidé, kteří chodí chronicky pozdě, možná úplně nemohou.

Jaké jsou nejčastější příčiny nedochvilnosti? A dá se s ní bojovat?.

Otázka, proč někteří lidé stále chodí pozdě, zatímco jiní berou dochvilnost jako otázku osobní cti, mátla behaviorální vědce po celá desetiletí. Snažili se přijít na to, zda existuje nějaká vlastnost či osobnostní charakteristika, která člověka předurčuje k tomu, že na smluvené schůzky nikdy nedorazí včas.

Určit konkrétní charakterovou vadu, která by za chronickou nedochvilností, se jim však dlouho nedařilo.

Až nejnovější výzkumy vykreslují podrobnější obraz nedochvilného člověka, zahrnující psychologické tendence, vnitřní hodiny a dokonce i biologické rozdíly, které pohánějí některé lidí ke spěchu, zatímco jiné vedou k odkládání odchodu na domluvenou schůzku, a to často aniž by si to tito uvědomovali.

Jeff Conte, zástupce vedoucího katedry psychologie na Státní univerzitě v San Diegu a jeden z předních výzkumníků v oblasti dochvilnosti, strávil roky studiem těchto vzorců.

Nejde o vadu charakteru

Říká k tomu: „Ačkoli se nedochvilnost ne vždy jasně vztahuje k nějaké konkrétní vlastnosti, převaha důkazů nyní ukazuje, že existují individuální rozdíly v osobnosti, které se vztahují k chronickému chození pozdě na schůzky.“ A tento názor s ním sdílejí i další behaviorální výzkumníci.

Pochopení těchto vzorců je důležité, protože dochvilnost je často vnímána jako ctnost a signál respektu k času ostatních lidí, jež navíc vytváří vztahy a usnadňuje každodenní fungování v kolektivu.

„Když se dohodnete, že budete někde v daný čas, v podstatě uzavíráte smlouvu,“ vysvětluje Pauline Wallinová, psycholožka z Pensylvánie. „Pokud ale jeden člověk chodí soustavně pozdě, narušuje to důvěru, a to nejen v daný okamžik, ale často i v rámci celého vztahu.“ Nedochvilní jsou především multitaskeři, schopní plnit více úkolů zaráz, ale se špatným odhadem jejich časové náročnosti, dále volnomyšlenkáři, pro které je čas spíše doporučením než pravidlem, a také optimisté, kteří věří, že cesta bude trvat 7 minut, i když v minulosti vždy zabrala více času.

Někteří lidé k chození pozdě více tíhnou

Nedochvilní jsou i lidé s posunutým chronotypem alias noční sovy, jejichž tělo odmítá fungovat podle společenských hodin, a dále oběti plánovacího klamu, kterým se v hlavě čas potřebný na to, aby se vypravili a někam dojeli, magicky smrskne na polovinu.

Dobrou zprávou je, že každý z nich může udělat něco pro to, aby se v dochvilnosti zlepšil. Pojem plánovací klam zavedli psychologové Daniel Kahneman a Amos Tverský poprvé koncem 70. let 20. století, aby popsali lidskou tendenci podceňovat, jak dlouho bude úkol trvat, i když ho už provedli mnohokrát předtím.

„V podstatě je plánovací omyl vírou, že se něčí vlastní plán dokonale rozvine,“ říká Allen Bluedorn, významný emeritní profesor managementu na University of Missouri a autor mnoha studií o time managementu.

Zatímco většina lidí se s plánovacím klamem naučila pracovat, někteří ho kompenzovat zkrátka nejsou schopní, a proto chodí všude pozdě. Výzkum opakovaně ukazuje, že lidé, kteří podceňují délku trvání úkolů – zejména u úkolů, jejichž délku mohou ovlivnit – mají tendenci předpokládat, že si mohou osobně každý krok urychlit.

V důsledku toho si nechávají příliš malou rezervu na reálná zpoždění, což zvyšuje chyby v načasování, které se často promítají do pozdních příchodů.

Více se dočtete v časopise 21. století číslo 8/2026, které vyšlo 15. července 2026.

Zdroj: National Geographic