Je to zvláštní pohled. Skoro to vypadá, že se brouk na větším mravenci vozí – jako by si ho osedlal. Ovšem důvod, proč onen brouk bizarní „rodeo“ podstupuje, je úplně jiný. Sbírá mravencovu feromonovou produkci, aby se mohl vydávat za člena kolonie – a aby přežil.

Mravenci jsou jedni z nejpozoruhodnějších zástupců živočišné říše. Tito značně sociální tvorové, budující si své kolonie v různých koutech planety, patří podobně jako včely k blanokřídlému hmyzu. Stejně jako včely mají také svou královnu a samečkové u nich hrají maximálně reprodukční úlohu, jinak příliš významní pro společenství nejsou.

Co naopak pro kolonie zásadní bývá, je udržování prospěšných symbiotických vztahů. Dobře známá je oboustranně výhodná spolupráce mezi mravenci a mšicemi. Mšice jsou de facto chovány jako pomyslná domácí zvířata, jde o takzvané trofobionty.

Takovými trofobionty mohou přitom být i jiní živočichové. Mravenci od mšic získávají potravu, za což jim poskytují ochranu, někdy přímo ve svých hnízdech. Ovšem brouci druhu Sceptobius lativentris nejsou u mravenců vítanými hosty.

Krmí se jejich larvami a vajíčky, nacházejí v mraveništích bezpečné útočiště a na oplátku nenabízejí nic. Proč je tedy jejich hmyzí společníci v koloniích trpí? Ve skutečnosti o nich vůbec nevědí.

Žádný přívětivý hostitel

Na toto neobvyklé soužití se soustředil evoluční biolog Joe Parker z Kalifornského technologického institutu, známé ho spíš pod zkratkou Caltech. Se svým týmem zkoumal „domácí prostředí“ amerického mravence druhu Liometopum occidentale, vyskytujícího se hojně v chráněné rezervaci Angeles National Forest.

Tento živočich není žádný mírumilovný hostitel, který by si přes práh pustil jen tak někoho. Naopak se vyznačuje poměrně agresivním chováním. Přesto se v jeho hnízdech volně pohybuje brouk, který hoduje na mravenčím potomstvu.

Krádež kolektivní identity

Po osmi letech zkoumání měl Parkerův tým dostatek informací, aby mohl výsledky bádání nějak zformulovat a publikovat. Závěry jedné studie, vedené doktorandem Thomase Naragonem, se v únoru 2026 objevily v odborném periodiku Cell a týkaly se právě způsobu, jakým brouk proniká za nepřátelské hradby, tedy na místo, kam by se jiný vetřelec ani nepokoušel dostat.

Klíčem je nenápadnost – nebo ještě lépe krádež kolektivní identity. Členové kolonie tak nezvaného hosta považují za jednoho z nich.

Jak si „osedlat“ mravence

Vtip spočívá v tom, že brouk jako dospělec přestane produkovat takzvané kutikulární uhlovodíky neboli CHC. Jde o jakýsi identifikátor, který ostatním říká, co je zač. Má i jinou zásadní funkci, o té ale později.

Díky tomu, že Sceptobius lativentris vlastní vůni utlumí, může si přisvojit identifikační kód mravenců. U nich se přitom každá kolonie vyznačuje specifickou chemickou značkou, aby bylo hned jasné, jestli není na obzoru nějaký cizák.

Brouk svou troufalou krádež realizuje způsobem, který působí dost bizarně. Přiblíží se k mravenci a hbitě na něj vyleze, takže to vypadá, že si ho chce osedlat. „Kartáčovité“ zakončení nohou pak využije k jakémusi vyčesávání mravenčího CHC, jež aplikuje sám na sebe.

Rázem je cítit jako ostatní členové hnízda, které se pro něj stává pomyslnou hodovní tabulí plnou tučný larev a vajíček. Ačkoli to může být překvapující, jedná se ve skutečnosti o symbiotický vztah. Symbióza totiž nemusí být prospěšná pro obě strany, de facto jde o úzké a provázané soužití více druhů bez ohledu na to, kdo z něj těží – zahrnuje tedy i parazitismus.

Více se dočtete v čísle 4/2026