Ženy žijí v globálním průměru o 5,4 roku déle než muži. Lidé ovšem v tomto ohledu zdaleka nejsou výjimkou, stejný rozdíl mezi pohlavími se objevuje napříč živočišnou říší a podle nové studie publikované v časopise Science Advances nejde o náhodu..

Mezinárodní tým vedený primatoložkou Johannou Stärk z Institutu Maxe Plancvka pro evoluční biologii analyzoval údaje o více než 1100 druzích savců a ptáků.

„Našli jsme silný vzorec: u 72 % savců žijí samice přibližně o 12 % déle než samci,“ říká Stärk a dodává. „U ptáků je to naopak, když u 68 % druhů déle přežívají samci.“.

Na první pohled se může zdát, že za delší život samic může prostě jakési pofiderní štěstí v genetice. Ale skutečnost je mnohem složitější a zajímavější. Chromozom X totiž obsahuje stovky genů, které se podílejí na opravách DNA, imunitní odpovědi nebo regulaci buněčného metabolismu.

Samice mají tyto geny ve dvojité dávce, což znamená, že pokud se jedna kopie poškodí, druhá ji může zastoupit. U samců s jediným X chromozomem tato pojistka chybí, a proto se mutace mohou projevit rychleji a bez náhrady.

Y chromozom, který odlišuje samce, se během evoluce výrazně zmenšil. Z původně plnohodnotného chromozomu se stal spíše nevelký nosič několika málo genů, souvisejících hlavně s pohlavním určením a tvorbou spermií.

To podle evolučních biologů zanechalo samčí genetickou výbavu méně flexibilní. V kombinaci s vyšší produkcí volných radikálů v mužských tělech, ovlivněnou testosteronem, to vytváří prostředí, které urychluje stárnutí buněk.

Vědci upozorňují, že v genomu samic existují i jemné epigenetické mechanismy, které umí potlačit nežádoucí projevy některých genů. Takzvaná X-inaktivace, při níž se část jednoho chromozomu X dočasně vypne, není jen způsob, jak vyrovnat počet aktivních genů mezi pohlavími.

Zároveň zajišťuje, že buňky samic si mohou vybrat mezi dvěma verzemi téhož genu, a tím reagovat pružněji na stres či poškození.

Zajímavé je, že podobný princip pozorujeme i u jiných skupin živočichů, třeba u ryb a plazů, kde dochází k přechodným změnám v pohlavním určení. Tyto procesy ukazují, že pohlavní chromozomy nejsou statické struktury, ale dynamický prvek evoluce, a že právě jejich stabilita může být jedním z faktorů, který rozhoduje o délce života.

A i když geny a priori nepředznamenávají osud, jejich rozdílná architektura zjevně ovlivňuje, jak dobře se tělo vyrovnává s časem. Jak shrnují autoři studie: „Rozdílné pohlavní chromozomy vytvářejí rozdílný potenciál pro opravy poškození, mutace a reakci na stres.“.

Aby si vědci ověřili, že nejde jen o vliv prostředí, porovnali data z volné přírody a ze zoologických zahrad. „Rozdíl v délce života byl ve volné přírodě ještě výraznější,“ uvádí Stärk. „To, že tato diference přetrvává i v zoologických zahradách, kde jsou omezeny faktory jako predace nebo klima, naznačuje, že pohlavní chromozomy hrají alespoň částečnou roli.“ Jinými slovy, i když se samcům dostane té nejlepší veterinární péče a žijí v bezpečném prostředí, stále umírají dříve, což svědčí o hlubokých evolučních kořenech rozdílu.

Výzkum přinesl také zajímavé příklady z praxe. U slonů například hraje roli agresivní soutěž o dominanci, která zvyšuje riziko zranění i vyčerpání. Samci jelenů zase během říje výrazně snižují příjem potravy a vyčerpávají zásoby energie, což oslabuje jejich imunitu.

Naproti tomu u netopýrů, kteří žijí v stabilních koloniích s dlouhodobými samicemi, bývá rozdíl dožití mezi pohlavími minimální.

Evoluce zdaleka neodměňuje jen sílu, mnohem častěji oceňuje vytrvalost. Samci většiny savců investují obrovské množství energie do soutěže o partnerky, a to nejen fyzicky, ale i hormonálně. Jejich organismus se dlouhodobě pohybuje ve stavu bojové pohotovosti.

Z evolučního hlediska to dává smysl, kdo má odvahu riskovat, může získat větší reprodukční úspěch. Z biologického hlediska to ale znamená vyšší opotřebení organismu. Vysoká hladina testosteronu stimuluje růst svalů a odvahu, zároveň však zvyšuje krevní tlak, hladinu cholesterolu a potlačuje imunitní odpověď.

V přírodě je to více než patrné, samci lvů, jelenů nebo goril tráví podstatnou část života ve stresu z udržení dominance. Každá prohra v souboji znamená nejen ztrátu postavení, ale i fyzické vyčerpání či zranění, které může být fatální.

Tento neustálý evoluční maraton zkracuje jejich život, i když z pohledu druhu splnili svůj účel a zanechali potomky.

Samice naproti tomu využívají jinou strategii: neinvestují tolik do okamžitého vítězství, ale do dlouhodobé stability. Jejich těla se evolučně vyvíjela tak, aby vydržela období březosti, kojení a péče o mláďata, činnosti, které jsou náročné a vyžadují šetrné hospodaření s energií a pevnou imunitu.

Tato opatrnost se projevuje i na molekulární úrovni: samičí organismus dokáže efektivněji regulovat zánětlivé reakce a stresové hormony.

Podle evolučních biologů se tu zrcadlí zásadní rozdíl mezi pohlavími: samci hrají na riziko, samice na jistotu. Tato strategie se ukazuje být úspěšnější z hlediska dlouhověkosti, i když ne vždy z hlediska reprodukčního.

U některých druhů hmyzu, jako jsou kudlanky nebo pavouci, se samci po páření doslova obětují, aby zvýšili šance svých genů. U savců zpravidla nejde o tak zásadní oběť, ale stejně zásadní princip: samčí tělo je postavené pro okamžik, samičí pro trvání.

Autoři studie upozorňují, že podobný vzorec se zachoval i u člověka. Muži statisticky častěji podléhají riskantnímu chování, v současnosti se to projevuje třeba tendencí k nebezpečnější jízdě v autě nebo přetěžováním v práci.

Z evoluční perspektivy to navazuje na dávný vzorec lovce a bojovníka, který byl pro přežití druhu kdysi nutný. Jak to shrnuje Johanna Stärk: „Evoluce nám nevnutila krátký nebo dlouhý život, ale dala nám strategii.

A strategie samců bývá riskantnější.“ Dlouhověkost žen tedy nemusí být bonus, ale evoluční danost: delší život umožňuje pomáhat vnoučatům, posilovat rodovou kontinuitu a předávat zkušenosti. Tento princip, známý jako hypotéza babičky, je v některých vědeckých kruzích považován za jeden z pilířů lidské evoluce.