Víra v konspirační teorie není jen pouhou intelektuální slabostí nebo obyčejnou leností, ale má hluboké psychologické i evoluční kořeny. Lidský mozek se za sta tisíce let vyvinul tak, aby v chaosu světa hledal smysl, příčiny a vzorce a to i tam, kde žádné neexistují..

V dávných dobách, kdy civilizace byla čímsi, o čem si naši předkové ani nedovolili snít, tento způsob fungování mozku zvyšoval šanci přežití. Jak vysvětluje neurovědkyně Lucia Valmaggia z King’s College London:

„Člověk, který si omylem myslel, že za šelestem v křoví číhá predátor, měl větší šanci přežít než ten, kdo to podivné šustění považoval jen za obyčejný vítr.“ Tento princip, známý jako error-management theory, byl evolučně výhodný, protože preferoval přehnanou opatrnost.

Dnes však stejný mechanismus může vést k víře v neexistující spiknutí, protože mozek totiž nadále vyhledává skryté záměry i tam, kde jsou jen náhody a přirozené, byť na první pohled složité procesy.

Podle rozsáhlé metaanalýzy psychologa Marka Brothertona z Univerzity v Kentu mají lidé, kteří se cítí vyloučeni nebo bezmocní, silnější sklon k víře v konspirační teorie. Tato víra jim poskytuje iluzi kontroly nad situací, přičemž ve skutečnosti jsou pouze pasivními diváky bez schopnosti situaci ovlivnit.

„Konspirační teorie jsou způsob, jak dát smysl světu, který se zdá nepředvídatelný a nespravedlivý,“ podotýká Brotherton.

Psycholožka Karen M. Douglas z téže univerzity pak dodává: „Když se lidé cítí ohroženi nebo ztrácejí důvěru v instituce, konspirační narativ jim nabízí jednoduché a uspokojivé vysvětlení: někdo to má pod kontrolou.“ To vysvětluje, proč se v dobách krize, nejistoty nebo společenských změn víra v konspirace šíří rychleji než kdy jindy.

Pandemie covidu-19 byla pro psychology laboratorním příkladem: podle průzkumu publikovaného v časopise Frontiers in Psychology se v obdobích zvýšené úzkosti prudce zvyšovala tendence hledat jakési skryté příčiny a zpochybňovat oficiální informace.

Neurověda v posledních letech začala odhalovat, že mozek člověka věřícího v konspirace funguje v mnohých oblastech zcela jinak, než u většiny populace. Studie vědců Amsterdamské univerzity a Univerzity v Kentu publikovaná v časopise Psychophysiology zjistila, že při konfrontaci s nejistotou nebo protichůdnými informacemi se aktivují stejná mozková centra, která reagují na fyzické ohrožení, zejména pak amygdala a dorsomedialní prefrontální kortex.

Dá se tedy říci, že nejistota mozek bolí. Aby se jí zbavil, raději přijme vysvětlení, které působí konzistentně, i když je nepravdivé. Neurovědec Pascal Boyer z Washingtonovy univerzity k tomu poznamenává, že konspirační myšlení je evoluční vedlejší produkt a pokus o rekonstrukci neviditelných úmyslů, které mohly mít kdysi adaptivní význam.

V moderní společnosti však tato schopnost vede k přetváření reality podle předem daných vzorců a viníků.

Psycholožka Jan-Willem van Prooijen z Amsterdamské univerzity pak popisuje, že konspirační myšlení často funguje jako „záchranná síť pro ohrožené ego“. Když člověk zažívá frustraci nebo pocity selhání, přesun viny na „spiknutí mocných“ mu poskytuje úlevu a obnovený smysl.

Podobný mechanismus lze pozorovat i u kolektivního myšlení: skupiny, které se cítí marginalizované, mají tendenci hledat společného nepřítele, jenž jejich situaci vysvětluje.

To, co kdysi bylo ne zcela nejrozšířenějším vzorcem chování, dnes sociální sítě násobí do bezprecedentních rozměrů. Podle výzkumu Harvard Kennedy School algoritmy sociálních sítí upřednostňují obsah, který vyvolává silné emoce, a to nepřekvapivě především strach, vztek a pocit zrady.

To je ideální půda pro konspirační narativy, které jsou ze své podstaty emotivní a polarizující. „Když se z nejistoty stane emocionální zážitek, mozek se nechce vracet k pochybnostem,“ říká kognitivní psycholog Stephan Lewandowsky z Bristolské univerzity. „Zůstává raději ve stavu jistoty, i když ta je falešná.“.

Sociální sítě tak nevědomky vytvářejí informační prostředí, v němž jsou lidé obklopeni názory podobně smýšlejících uživatelů. Tento jev, známý jako echo chamber, podporuje tzv. konfirmační zkreslení, tedy tendenci vyhledávat jen ty informace, které potvrzují již existující přesvědčení.

A protože emocionálně zabarvený obsah vyvolává větší angažovanost, algoritmy jej dále zesilují. V uzavřeném informačním ekosystému se pak rozčilení zaměňuje za jistotu a pocit porozumění za poznání.

Pocit bezmoci vede k víře v konspiraci, ta poskytne iluzi kontroly, která zase posílí nedůvěru vůči institucím, čímž se cyklus uzavírá. Studie z roku 2024 publikovaná v Nature Scientific Reports ukázala, že lidé s vysokým sklonem ke konspiračnímu myšlení se postupně stávají odolnými vůči jakýmkoli racionálním argumentům.

Jejich mozek totiž zpracovává informace selektivně a fakta, která odporují jejich víře, jsou vyhodnocována jako „součást spiknutí“. Tento fenomén vědci označují jako motivované uvažování. Kognitivní neurovědec Dan Kahan z Yale University ho shrnuje jednoduše: „Lidé nejsou stroje na hledání pravdy, ale na obhajobu svého světa.“.

Znalost těchto procesů může pomoci pochopit, proč jsou dezinformace tak úspěšné, a hlavně jak se jim bránit. Výzkumy ukazují, že nejúčinnější je posilovat pocit vlastní kompetence a možnost ovlivnit své okolí.

Když se lidé cítí bezmocní, hledají náhradní smysl jinde. Pomáhá také mediální gramotnost, tedy schopnost rozpoznat manipulaci, a připustit, že neznalost není slabost, ale přirozený stav poznání.

Americká psychologická asociace (APA) ve svém doporučení z roku 2023 uvádí, že prevence víry v konspirace začíná již ve škole podporou kritického myšlení, diskusí o nejistotě a rozpoznáváním kognitivních zkreslení.

Na úrovni společnosti je pak důležitá transparentnost institucí, které musí umět přiznat chybu a vysvětlit složité problémy bez arogance a patosu. Důvěra se totiž nerodí z dokonalosti, ale z autenticity.