Oceány se mění rychleji než kdy dříve a s nimi se proměňují i pravidla podmořské hry. Nový výzkum ukazuje, že oteplující se světové vody znesnadňují detekci ponorek, což může výrazně zamíchat světovou bezpečnostní rovnováhou..

Sebevětší ponorka ať už při bojovém nasazení nebo běžném průzkumu spoléhá na to, že ji nikdo neuslyší. Až doposud byly nejspolehlivějším způsobem jejich odhalení zvukové vlny a přístroj zvaný sonar. Jenže, jak oceány pohlcují stále více tepla, mění se i chování zvuku pod hladinou.

A podle nedávné studie NATO Defense College se ukazuje, že klimatická změna může podstatně zmenšit vzdálenost, na kterou jsou ponorky slyšet. V některých částech oceánů se tím pádem stávají téměř neviditelnými, či přesněji řečeno neslyšitelnými.

Fyzika hovoří jasnou řečí, zvuk se šíří rychleji v teplé než chladné vodě. Ale čím teplejší je povrch oceánu, tím se ostřeji zvuk ohýbá směrem dolů a míří do chladnějších vrstev, kde se pohybuje pomaleji.

Pro obsluhu sonaru to znamená jediné: zvuky ponorek se lámou a mizí dřív, než k nim vůbec dorazí.

Výzkumný tým vedený výzkumným pracovníkem v oblasti vojenských technologií Maurem Gillim působícím na Institutu bezpečnostních studií při ETH v Curychu modeloval šíření zvuku v oceánech a srovnával data z let 1970–1999 s projekcemi pro období 2070–2099. Zjistil, že například v Severním Atlantiku, kde se často setkávají alianční a ruské ponorky, se dosah sonarů může zkrátit až na polovinu.

V západním Pacifiku, kde pro změnu operují americké a čínské síly, se vzdálenost slyšitelnosti zkrátí zhruba o pětinu.

Podle Maura Gilliho je pravděpodobné, že právě Rusko a Čína začnou operovat v oblastech, kde se akustické vlastnosti oceánu mění ve prospěch utajení. Nejde přitom jen o konfliktní situace, protože zvýšená schopnost ukrýt se v běžných hlídkových zónách znamená i větší volnost pro průzkum, shromažďování dat a testování hranic detekovatelnosti.

Detekce ponorek totiž v praxi není záležitostí náhlého objevu, ale spíše dlouhodobého sběru indicií a pozorování vzorců chování, které jsou za těchto nových podmínek mnohem hůře vyhodnotitelné.

Námořnictva sice mají k dispozici i jiné metody sledování než klasický sonar, například sledování změn magnetického pole způsobených průchodem kovového tělesa vodou, využití gravimetrických anomálií nebo analýzu chemických stop, které ponorky zanechávají.

Všechny tyto přístupy však fungují pouze na velmi krátkou vzdálenost nebo vyžadují specifické podmínky. Magnetometry jsou třeba schopny detekovat ponorku jen v řádu několika set metrů, což je v otevřeném oceánu prakticky bezcenné.

Sledování chemických parametrů je zase citlivé na víření proudů a jiné zdroje znečištění. Pokud se tedy sonar stane méně spolehlivým, dochází v praxi k oslabení celé vrstvy dlouhodobé podmořské kontroly.

Balistické ponorky, jeden z prvků jaderných triád, jsou konstruovány právě tak, aby byly nedohledatelné. Jejich úkolem není útočit jako první, ale zaručit, že případný protivník bude zničen v odvetě. Pokud se jejich schopnost skrýt se ještě zvýší, zvyšuje se tím i jejich důvěryhodnost jako nástroje odstrašení, zároveň však roste i potenciální destabilizace, protože ponorky, které jsou příliš dobře ukryté, mohou posílit pokušení k preventivnímu úderu v domnění, že protivník nebude schopen adekvátní reakce.

Pokud budou ponorky moci operovat blíže k pobřeží protivníka, bez reálné šance být detekovány, mohou se některé části světa ocitnout ve stínu tiché, ale velmi reálné hrozby.

Změny však neprobíhají všude stejně. V některých oblastech, třeba v mělčinách Japonského moře, se může situace obrátit a detekce severokorejských ponorek bude dokonce snadnější. Právě tato nepředvídatelnost je zásadní:

námořní plánovači budou muset mnohem častěji aktualizovat modely prostředí, aby věděli, co se pod hladinou děje. „Velitelé budou muset čelit nové míře nejistoty,“ uzavírá americký analytik obranné politiky, expert na námořní strategii a technologie Bryan Clark z Hudsonova institutu.