Zatímco člověk se ve světě orientuje především zrakem, pes se spoléhá především na svůj čich. Pachy jsou pro každého psa hlavním jazykem světa, protože jejich čenich nejen že zachytí miliony různých pachových stop, ale zároveň dokáže dekódovat příběh, který je pro nás neviditelný..

Psí čumák obsahuje kolem 300 milionů čichových receptorů, zatímco člověk se musí spokojit s přibližně 5 miliony. To je rozdíl nejen kvantitativní, ale i kvalitativní. Čichové receptory v nose slouží k detekci a rozpoznání pachových molekul a čím víc jich organismus má, tím jemněji dokáže pachy rozlišit.

U psa je tato síť receptorů rozmístěna v rozsáhlé čichové sliznici, která má plochu až 170 cm², zatímco u člověka zabírá sotva 5 cm². Trochu to připomíná rozdíl mezi diktafonem v telefonu a profesionálním nahrávacím studiem.

Navíc mozková oblast zpracovávající pachy, tzv. čichový bulb (bulbus olfactorius), je u psů relativně asi 40krát větší než u člověka. To znamená, že psí mozek nejen vnímá více pachů, ale také s nimi dokáže složitěji pracovat, analyzovat je, třídit, pamatovat si je a spojovat s událostmi nebo emocemi.

Psi tedy takříkajíc čtou pachy nejen jako jednorázovou informaci, ale i jako kontext: kdo to byl, kdy tudy prošel, jak se cítil, a zda tu byl poprvé, nebo opakovaně. „To, co pes vidí a ví, přichází skrze jeho nos.

Informace, které každý pes, nejen stopař, ale i ten, který spí vedle vás na gauči, získává o světě prostřednictvím čichu, jsou nepředstavitelně bohaté,“ přibližuje zoopsycholožka Alexandra Horowitzová z Barnard College.

Díky této biologické výbavě jsou psi schopni detekovat pachy v koncentracích, které jsou pro člověka naprosto nepostřehnutelné, až stokrát až milionkrát citlivěji. V praxi to znamená například to, že pes dokáže vystopovat jedno ztracené dítě v lese plném dalších pachů, nebo rozpoznat molekuly rakovinných buněk ve vzorku dechu či moči.

Když tedy pes očichává okolí, nevnímá jen, že mu něco voní. Vnímá konkrétní a vrstvenou informaci: kdo tudy prošel, zda to byl člověk nebo jiný pes, jestli je to samec nebo samice, jakého je věku, jestli byl nemocný, nervózní, v klidu, připravený na páření nebo ve stresu.

Dokonce i několik hodin stará stopa nese pro psa stále relevantní a čitelnou informaci. To, co člověku připadá jako beztvarý pach, je pro psa jako novinový článek s nadpisem, perexem a podrobnostmi. Čichání je pro psa nejen orientace, ale doslova způsob, jak si udržet přehled o světě.

Kromě běžného čichu jsou psi vybaveni i tzv. Jacobsonovým orgánem, známým také jako vomeronazální orgán (VNO). Tento drobný, ale vysoce specializovaný smyslový orgán se nachází mezi čichovou sliznicí a ústní dutinou, typicky na spodině nosní přepážky.

U většiny savců, včetně psů, je propojen s čichovým systémem a slouží k detekci feromonů, tedy chemických signálů, které slouží ke komunikaci mezi jedinci téhož druhu, aniž by nutně nesly pach jako takový.

U psů hraje Jacobsonův orgán zásadní roli při rozmnožovacím chování, kdy umožňuje například detekci pohlavních hormonů vylučovaných samicemi v říji. Samci tak dokážou i na dálku poznat, že se fena nachází v plodném období.

Tento druh chemické komunikace je pro psy naprosto přirozený a instinktivně důležitý a vysvětluje mimo jiné, proč si psi tak rádi čuchají k zadní části těla.

Jacobsonův orgán se podílí i na vnímání emocí a nálad jiných tvorů a to včetně lidí. Psi díky němu dokážou zachytit změny v tělesném složení potu, slin či jiných výměšků, které jsou spojeny s emocemi jako je strach, úzkost, vzrušení nebo nemoc.

Když se člověk bojí, jeho tělo vylučuje určité stresové hormony, například adrenalin a kortizol, a právě tyto látky pes svým Jacobsonovým orgánem rozpozná. Zajímavé je, že aktivaci Jacobsonova orgánu lze u psů někdy pozorovat i navenek.

Pes může v takovém okamžiku zaujmout zvláštní postoj, lehce pootevřít tlamu a ztuhnout, což je známka tzv. flehmenova reflexu, který usnadňuje nasátí feromonů k tomuto skrytému smyslovému centru.

Psí čich je natolik výjimečný, že nachází uplatnění v mnoha oblastech lidského života. Psi jsou vycvičeni k detekci drog, výbušnin, zbraní, mrtvol, ale i nemocí jako je rakovina, cukrovka nebo dokonce covid-19. Jejich čich dokáže rozpoznat i stopu jednoho konkrétního člověka mezi tisíci a sledovat ji přes davy, ulice i vodní plochy.

Zejména v oblasti medicíny se psi stále více využívají. Například u pacientů s epilepsií nebo diabetem jsou psi schopni varovat svého majitele před blížícím se záchvatem dříve, než to zvládne přístroj.

Tato schopnost je založena na detekci změn v tělesném složení potu, slin či jiných výměšků, které jsou spojeny s emocemi jako je strach, úzkost, vzrušení nebo nemoc. „Vzhledem k tomu, že psi mohou detekovat rakovinu, cukrovku a záchvaty, máme všechny důvody věřit, že naši psi vědí, když jsme nemocní.

Nemoc způsobuje chemické změny v těle a změny hormonů, a tyto změny mohou být detekovány mimořádným čichem psa,“ říká lékařka Mary Burchová z Kennel Clubu, což je nejstarší chovatelský klub na světě.

Pro psy je čichání přirozená potřeba a forma duševní stimulace. Při běžné procházce získává pes prostřednictvím čichu obrovské množství informací a pokud je mu tato odepřena, například tím, že ho páníček táhne dál na vodítku nebo ho venčí jen na asfaltové ploše, ochuzuje ho o základní zážitek.

Asi není úplně příjemné pozorovat, jak pes očichává exkrement, ale pokud si nemůže svobodně nasávat pachy v otevřené knihovně světa, může to vést k jeho frustraci, stresu a nežádoucímu chování.

Odborníci doporučují zařazovat do života psa tzv. čichací procházky, kdy není cílem uběhnout co nejvíc kilometrů, ale nechat psa „číst“ okolí. Existují také speciální hry a hračky, které stimulují čich, tzv.

čichací hračky. „Pro kvalitu života psa je to skvělé. Mozek je navržen pro kreativitu. Lidé jsou tvůrci a stavitelé a psi jsou čichači.“ říká psí certifikovaný trenér a psí behaviorista Robert Haussmann.

Studie také naznačují, že psi si z pachů vytvářejí jakousi mentální mapu světa. Dokážou si spojit konkrétní pach s místem, osobou, emocí nebo událostí a tuto informaci si uchovají velmi dlouho. Když se například pes po letech znovu setká s někým, kdo mu byl v minulosti blízký, může ho poznat právě podle čichu, i když se mezitím člověk změnil nebo zestárl.

Porozumět psímu čichu neznamená jen obdivovat jeho schopnosti. Znamená to respektovat způsob, jakým pes vnímá svět, jak komunikuje, jak se učí a jak se cítí. Je to cesta ke kvalitnímu soužití se psem a zároveň připomínka toho, že svět je mnohem bohatší, než se může zdát.