Může technologie zrušit smrt, jak ji známe? Možná ano. Uchování mozku by podle jednoho mladého australského vědce mohlo být možnou cestou k tomu, aby lidstvo překonalo své největší biologicky dané omezení..

V roce 1918 bylo Elizabeth Hughes Gossettové jedenáct let. Místo, aby si hrála s jinými dětmi, pomalu umírala. Lékaři jí totiž diagnostikovali diabetes 1. typu, na který v té době neexistovala žádná léčba.

Prognóza? Pár zbývajících měsíců života. Její rodiče se však nevzdali a vyhledali lékaře, který prosazoval tehdy radikální přístup: udržet hladinu cukru v krvi co nejnižší. Tato terapie však hraničila s mučením, protože děti sice přežívaly, ale živořily.

Aby se hladina cukru v organismu nerostla, bylo totiž nutné brutálně omezit přísun potravy.

Elizabeth se podrobila tomuto experimentu v roce 1919. Trpěla neustálým hladem a její váha klesla na dvacet kilogramů. Tři roky balancovala na hranici života a smrti, dokud nepřišel zázrak v podobě práce vědců Fredericka Bantinga a Charlese Besta.

Ti v roce 1922 totiž objevili inzulin. Elizabeth se ihned po první dávce začala vracet do života a nakonec se dožila sedmdesáti let. Za svůj život dostala přes 42 tisíc injekcí inzulínu. „Tento přelom v medicíně a také to, že přetrpěla pro ni bezesporu děsné tři roky, jí zachránilo život,“ říká jedenatřicetiletý australský vědec a výzkumník Ariel Zeleznikow-Johnston působící na univerzitě Monash v Melbourne. Podle něj je možné sto let staré zkušenosti využít i v současnosti.

Zeleznikow-Johnston tvrdí, že technologie už dnes dokážou biologické hodiny zastavit. „Když zachováme mozky, můžeme si koupit čas. Čas, než věda pokročí natolik, že nás znovu přivede k životu,“ říká. Jeho kniha The Future Loves You:

How and Why We Should Abolish Death (Budoucnost vás miluje: Jak a proč bychom měli zrušit smrt) se věnuje právě této myšlence. A podle mladého výzkumníka vše co s nesmrtelností v jeho podání souvisí, nestojí víc, než ojetý automobil.

Zeleznikow-Johnston se primárně věnuje studiu mozku a jeho funkcí. „Mozek je fascinující směs biologie, filozofie a kognitivních procesů,“ říká nadšeně. Fascinuje jej například ta chvíle, kdy člověku visí slovo na jazyku, ale zoufale si na něj nemůže vzpomenout „Právě tohle zkoumám.

Tedy především to, jak mozek tvoří vědomí.“ Okouzlení mozkem ho však vede nejen k otázkám přítomnosti, ale i budoucnosti. „Jak bychom mohli přežít dekády nebo dokonce staletí? Uchování mozku je jednou z cest,“ myslí si.

Podle Zeleznikow-Johnstona je přijímání smrti jen výsledkem lidské neschopnosti představit si jinou možnost. „Společnost akceptovala smrt, protože si neumí představit nic jiného,“ tvrdí. Vědecké studie podle něj ukazují, že, kdyby měli jistotu dobrého zdraví, lidé by chtěli žít déle „Když se ptáte lidí, kolik let navíc by chtěli, obvykle odpoví 5 až 10 let.

Když ale dodáte, že budou zdraví, okamžitě skáčou na 120, 150 let a více. A čím jsou starší, tím více chtějí žít.“ Klasické argumenty, jako ty od britského filozofa Bernarda Williamse, že smrt dává životu smysl, odmítá:

„Smrt nás jen omezuje. Moderní medicína se odjakživa snaží smrt překonat. Proč to nepřiznat otevřeně?“.

Zeleznikow-Johnston je přesvědčený, že uchování mozku není jen sci-fi. „Když můžete zmrazit spermie, vejce nebo embrya, proč ne mozek?“ ptá se provokativně. Technika hluboké hypothermické cirkulační zástavy, která ochlazuje tělo na přibližně 20 stupňů Celsia, je již dnes běžnou praxí při složitých operacích.

Umožňuje na desítky minut úplné zastavení krevního oběhu a mozkové aktivity. „Pacienti se pak ‚probudí‘ a často bez jakýchkoliv následků,“ vysvětluje.

Jeho oblíbenou metodou je však aldehydová stabilizace kryoprezervace, což je proces, při kterém se mozek chemicky ošetří pomocí aldehydů, aby se zachovala jeho struktura. Následně je zmražen na velmi nízké teploty, což umožňuje jeho potenciální konzervaci na neurčito.

„Tahle metoda se už běžně používá v laboratořích pro výzkum na zvířatech. Tak proč ji nerozšířit na lidi?“ říká Zeleznikow-Johnston a dodává, že jde o vědecky ověřený postup.

Cena za tento proces? Zhruba 13 tisíc dolarů za samotnou konzervaci a 1 300 dolarů ročně za dlouhodobé skladování. „Je to pořád méně než mnohé dnešní léčby rakoviny,“ argumentuje vědec.

„Ale co bude dál? To už je zatím sci-fi,“ připouští s tím, že budoucnost může přinést průlomové technologie. Patří sem nanomedicína, která by mohla opravovat poškozené buňky, nebo přenos vědomí do digitální podoby.

„Pokud uchováme vzpomínky a vědomí, člověk přežil. I kdyby v digitálním těle,“ říká odhodlaně.

Vědec také zdůrazňuje, jak se definice smrti v průběhu historie měnila. „Ve 20. století jste byli považováni za mrtvého, pokud vám přestalo bít srdce a přestali jste dýchat. Dnes už máme ventilátory a umělá srdce.

Posunuli jsme hranici definice smrti na mozkovou aktivitu,“ vysvětluje. Moderní technologie ovšem naznačují, že ani tato hranice nemusí být definitivní. „Vidíme, že některé funkce mozku, jako je regulace tělesné teploty nebo hormonální činnost, mohou přetrvávat i po vyhlášení mozkové smrti,“ vysvětluje.

„Pokud dokážeme tyto funkce nahradit uměle, kde pak stanovíme hranici mezi životem a smrtí?“.

Zeleznikow-Johnston ví, že jeho nápady vyvolají kontroverzi. „Skeptici by měli moji teorii podrobit kritice. Buď dokážou, že to nefunguje, nebo potvrdí, že mám pravdu.“ Podle něj je důležité začít seriózní diskusi o tom, co je dnes možné a co by mohlo být možné v budoucnu.

Poukazuje na příklady z historie, které ilustrují, jak se dříve nemožné stalo realitou. Jedním z jeho oblíbených příkladů je anestezie. „Před 200 lety lidé při operacích trpěli obrovskou bolestí. Dnes si bez anestezie operaci neumíme představit.

Byla to revoluce, která změnila medicínu. Proč by uchování mozků nemohlo být další takovou revolucí?“ ptá se vědec.

Dalším příkladem může být třeba plicní ventilace. „Když se poprvé objevily stroje na podporu dýchání, byla to technologie na hraně sci-fi. Dnes je běžnou součástí intenzivní péče,“ dodává. Zatímco někteří vědci považují jeho vizi za příliš optimistickou, jiní připouštějí, že technologie může přinést překvapivé výsledky.

„Průlom může přijít kdykoli. To, co dnes považujeme za nemožné, se zítra může stát realitou,“ říká Zeleznikow-Johnston s přesvědčením, že hranice možností se neustále posouvají.

„Je potřeba být připraven,“ varuje. „Pokud nebudeme o těchto tématech diskutovat, může nás technologický pokrok zaskočit. Stejně jako jsme nebyli dostatečně připraveni na rychlý nástup umělé inteligence, mohli bychom být nepřipraveni na revoluci v oblasti prodloužení života.“.