Data. Informace. Soukromí. V digitálním věku nejcennější komodity současnosti. Otázka anonymity na internetu je aktuálnější než kdy dřív. Každý krok, který na internetu učiníme, zanechává digitální stopu, kterou mohou sledovat poskytovatelé internetových služeb, reklamní společnosti i další subjekty. Jak naše data ovlivňují naše soukromí a co na internetu sdílíme?

Jestliže ještě ve 20. století byla nejcennější obchodní komoditou ropa, ve 21. století jsou touto komoditou digitální data. Ostatně, mezi nejbohatšími společnostmi nalezneme firmy jako Apple, Microsoft, Google či Meta, které se všechny zaměřují na práci s uživatelskými daty.

Vzestup těchto gigantů internetu však doprovází i velké kontroverze ohledně toho, jak s našimi daty nakládají. Je dnes vůbec ještě možné si na internetu udržet alespoň základní míru soukromí?

Soukromí a IP adresy

Na otázku, zda je prohlížení internetu anonymní, můžeme odpovědět poměrně jednoznačně. Je sice pravda, že většině koncových uživatelů se internet anonymním může jevit. V důsledku toho si tak častokrát nemůžeme býti jisti kdo je „na druhém konci drátu“.

Na druhou stranu z podstaty fungování internetu víme, že internet rozhodně anonymní není.

Už jen existence IP adresy jednoznačně identifikuje vaši domácnost. A co to vlastně znamená? Pokaždé když komunikujete se sítí, musíte se nějak identifikovat, aby bylo jasné kam poslat odpověď. K tomu se používá IP adresa.

Pokud bychom ji neměli, bylo by to, jako bychom poslali poštou dopis, ale nenapsali bychom na něj adresu odesílatele, tudíž by nám pak nikdy nemohla přijít odpověď.

IP adresu si však nevolíme sami, přiřadí nám ji tzv. zřizovatelé internetových služeb (anglicky Internet Service Provider, ISP). V ČR jsou nejznámějšími zřizovateli O2, T-Mobile a Vodafone. Kromě toho mají ISP vybudovanou infrastrukturu kabelů, vysílačů a serverů, na něž se napojujeme vždy, když se snažíme připojit na internet.

Dělají vlastně takového prostředníka, mezi online světem a naší obrazovkou. Nicméně z tohoto uspořádání už od pohledu vidíme, že náš ISP vidí jakoukoli stránku, kterou navštívíme.

Šifrování a stopy

Naštěstí dnes většina stránek využívá šifrování https (místo nezašifrovaného protokolu http). Díky šifrování stránek tak ISP alespoň nevidí, co na daných stránkách děláme. Takže například může vidět, že jsme v daný moment navštívili internetové bankovnictví, ale neuvidí, jaké přihlašovací údaje jsme zadali, ani třeba jakou bilanci peněz máme na účtu.

Nicméně i tak každý uživatel internetu za sebou zanechává svou digitální stopu. Tato stopa se pak dá dále ještě rozdělit na vědomou a nevědomou. Do nevědomé digitální stopy patří již dříve zmíněná IP adresa, která zároveň poskytuje i informaci o naší poloze (tzv.

geolokace), a dále i cookies (textové soubory s nastaveními stránek uložené na zařízení uživatele). Sledovacích mechanismů je ale mnohem více. Vědomá stopa pak sestává z našich příspěvků na sociálních sítích, reakcí, komentářů a nahraných souborů.

Reklamní slídilové

Napadlo vás někdy, proč, když si člověk vyhledá na Googlu nějaký produkt, zobrazuje se mu daný výrobek téměř ve všech reklamních okénkách na všech stránkách, které pak navštíví? Internetoví giganti jako Google nebo Facebook totiž shromažďují kromě IP adresy i historii našich vyhledávání a dále pak především naše soukromé informace, které jim sami poskytujeme.

Google nabízí bezplatné úložiště dat, kam si mnoho lidí ukládá své dokumenty, své fotografie i další cenné soubory. Facebook se zase stal místem, kde můžeme bezplatně sdílet naše životy s okolním světem.

A že se tyto obchody s informacemi oběma firmám vyplácejí dokazují i mnohamiliardové roční zisky obou firem.

Někteří lidé na to odpovídají sloganem: „Proč by mě to mělo trápit? Vždyť nemám co skrývat.“ A o tom rozhodně není pochyb. Většina lidí nejsou kriminálníci, kteří by si objednávali teroristické útoky, nakupovali ilegální zbraně či obchodovali s nezákonnou pornografií.

Vtip je ale v tom, že i když jsme průměrní občané, i tak mají naše data obrovskou cenu. Díky nástupu tzv. cílené reklamy mohou firmy ovlivňovat, co si koupíme a někdy dokonce i to, co si myslíme.

Zadarmo ani kuře

Ano, je pravda, že základní služby obou výše zmíněných společností jsou zdarma, nicméně člověk za ně platí svými daty. Bohužel cílenou reklamou to nekončí. Spousta politických činitelů i lobbistů má zájem tato data používat pro propagaci svých názorových cílů.

Ostatně o tom byl i celý skandál Cambridge Analytika z roku 2016, kdy Facebook přeprodal data svých uživatelů agentuře, která ve volbách podporovala Donalda Trumpa. Naštěstí brzy poté došlo v EU k zavedení nařízení GDPR, které má za cíl chránit data uživatelů internetu před zneužíváním a vrací jim alespoň část kontroly nad jejich daty. Zaveden byl i proto, aby se takovýmto skandálům do budoucna předcházelo.

Žijeme v bublině

Dalším problémem je vznik tzv. bublin. Na sociálních sítích nám totiž obsah neřadí žádný člověk, ale algoritmus. Algoritmus, který je nastavený tak, aby společnosti maximalizoval zisk. A toho docílí tím, že se snaží daného uživatele na síti udržet co nejdéle, aby se mu mohlo zobrazit co nejvíce cílených reklam. K tomu algoritmy využívají naši psychiku.

Sledováním času stráveného uživateli na jednotlivých příspěvcích se algoritmy naučily zajímavou věc. Zprávy, které udrží uživatele na síti nejdéle, jsou takové, které daného uživatele naštvou. Není proto divu, že v posledních letech se internet, a zvláště pak sociální sítě, staly takovým zesilovačem radikálních názorů a šiřiteli dezinformací.

Čím je zpráva senzačnější, čím více apeluje na emoce, tím spíše si ji uživatel rozklikne, bude na ni reagovat a bude ji sdílet dále. To pak vede mimo jiné i k vzestupu populistické politiky, která apeluje na emoce, na úkor politiky racionální. Společnost se tak stále více polarizuje a uzavírá do názorových bublin.

Pozor na králičí nory

S nástupem TikToku a jeho formátem 15sekundových videí pak algoritmy získávají data o svých uživatelích ještě rychleji a efektivněji. V důsledku toho se tak mnozí lidé poměrně rychle mohou dostat do tzv. králičích nor.

Králičí nora je označení pro stav, kdy se uživatel sítě ocitne v tak úzké obsahové bublině, že může dojít k jeho odtržení od reality. Uživateli se pak může navíc zobrazovat stále extrémnější a radikálnější obsah.

I proto mohou být některé nory poměrně škodlivé nejen pro lidskou psychiku. Do této kategorie mimo jiné patří: depresivní králičí nory, králičí nory podporující anorexii či králičí nory s konspiračními teoriemi a radikálními politickými názory.

Zvláště pro mladé uživatele internetu mohou představovat velké nebezpečí, protože se teprve rozvíjí jejich kritické myšlení a častokrát nefiltrovaně nasávají informace ze sociálních sítí, aniž by se je snažili nějak ověřit.

Internet je založený na důvěře. Nejde jím brouzdat bez zanechání stop. Bohužel, my, koncoví uživatelé, jsme na tom nejhůře. Problém internetu je, že do něj nevidíme. Nevidíme, kdo s námi komunikuje a nevidíme ani, kdo naše procházení sleduje a jak s našimi daty nakládá.

Navíc je dost možné, že co jednou na internet nahrajeme, to už tam zůstane navěky.

A jak se proti tomu můžeme bránit? Na internetu existuje spousta služeb, která dbá o soukromí svých uživatelů. Už jen taková malá změna, jako že začneme používat jiný vyhledávač, nežli je Google, či začneme navštěvovat jiné sociální sítě, nežli je Facebook, které se staví lépe k soukromí, je dobrý start.

Kromě toho existují služby jako je třeba VPN (Virtual Private Network), která umí zamaskovat IP adresu či prohlížeč Tor, který umí to samé, jako VPN, a je navíc zadarmo.

Nejdůležitější ale je vždy uvažovat nad tím, co na internet nahráváme a sdílíme. Toto povědomí by mělo být základním principem, který by se měl vyučovat už na základní škole.

Josef Kučera