Leonardo da Vinci byl malíř, sochař, architekt, spisovatel, anatom, geolog, astronom, botanik, vynálezce, inženýr a vědec, zkrátka nadaný renesanční všeuměl. Je považován za jednoho z největších umělců všech dob a oslavován pro svoji technologickou vynalézavost i vědeckou genialitu. Jeho díla jsou nyní k vidění v londýnské Královské akademii umění..
Výstava děl Leonarda da Vinci, Michelangela Buonarotti a Raffaela Santi jsou zde k vidění od 9. listopadu 2024 až do 16. února 2025. Cesty těchto tří renesančních mistrů se poprvé zkřížily ve Florencii v roce 1504. Leonardovi tehdy bylo přes padesát let, Michelangelo, vycházející hvězda, byl o polovinu mladší, drzý a troufalý, zatímco Raffael byl sice mladý a talentovaný, ale ještě nepříliš známý malíř.
Má se za to, že mezi Leonardem a Michelangelem nepanovaly přátelské vztahy. Zatímco Raffael se od něj chtěl učit, Michalangelo ho chtěl překonat. Podle očitého svědectví došlo dokonce k hádce na veřejnosti, u Mostu Svaté Trojice, mezi Leonardem a Michelangelem.
Pří ní měl Michelangelo nakřičet na Leonarda řadu urážek, aby ho poté zrudlého zahanbením ponechal na místě. Zatímco vrcholným dílem Michelangela je pět metrů vysoká socha Davida, Leonardovým malý obraz znázorňující Monu Lisu. Tato dvě díla dobře vystihují rozdíly mezi těmito dvěma umělci.
Žák překonal učitele
Leonardův talent se ukázal velmi brzy, do Florencie se s otcem přestěhoval ve 14 letech, kdy nastoupil do učení k sochaři a malíři Andreovi del Verrocchiovi. Jeho spolužáky byli například Sandro Botticeli nebo Lorenzo di Credi.
Nervózní lehkost, s jakou maloval, je patrna už od začátku. Podle Charlese Nicholla, Leonardova životopise, ji dobře vystihuje kresba psíka, boloňského teriéra, na Verrociově obraze Tobiáš a Anděl z roku 1470. Říká k tomu:
„Jeho hedvábně bílá srst je namalovaná s takovou jemností, že pes je průsvitný: za ním můžete vidět linii dříve namalované krajiny.“.
V roce 1475 Leonardo namaloval anděla na Verrocchiově obraze Křest Krista. Maloval olejovými barvami, zatímco zbytek díla je temperou. Díky tomu byly barvy jasnější a výraznější, takže Leonardův anděl, ve spojení s jeho jemnou technikou malby, na obraze vynikl a stal se dominantní postavou na plátně.
Sám Verrocchio uznal, že ho jeho žák předstihl a podle pověsti se rozhodl, že už sám malovat nebude. Leonardo se však zabýval mnoha oblastmi vědění, a tak mu na malování nezbývalo mnoho času.
Autor techniky zvané sfumato
Da Vinci je považován za otce malířské techniky zvané sfumato, při které malíř překrývá průsvitné vrstvy barvy, aby vytvořil zjemněný prostorový dojem hloubky, objemu a tvaru. Ta je podle Nicholla patrná již u Leonardova portrétu Ginevra de‘ Benci (1476) či u Panny ze skal (1483).
Vrcholné podoby dosahuje u Mony Lisy, kde se dle Nicholla „stává něčím víc než ztvárněním světla a stínu; spíše zachycuje atmosféru, náladu pomíjivosti a lítosti.“.
Leonardovu malířskou kariéru zkrátila mozková mrtvice, po které mu ochrnula pravá ruka. Mnoho jeho děl, včetně slavné Mony Lisy, tak zůstalo nedokončených. V důsledku toho všeho je mu připisováno pouze 15 obrazů, a to buď zcela, nebo z velké části.
Podle Charlese Nicholla je paradoxní, že většinu svého intelektuálního života věnoval Leonardo „jasně daným“ požadavkům vědeckého výzkumu, zatímco ve svých malbách ostře zachycoval jen blízké objekty, zatímco ty vzdálené byly rozmazané.
Říkal tomu „perspektiva ztráty“. Velmi se zajímal také o anatomii člověka, kterou neváhal studovat na mrtvolách v márnicích.
Na malování neměl moc času
Vedle umění se věnoval i vědě a technice, hodně zjistil díky pozorování. Plány na sestrojení létajících strojů vycházejí z jeho pozorování letu ptáků. Je také autorem samonosného mostu držícího pohromadě bez malty.
Věnoval se i návrhům válečných strojů, například rychlopalné kuše nebo parního děla. Navrhl otočný jeřáb, samohybný vozík, „letecký šroub“ připomínající vrtulník či gyroskopický kompas na vodní pohon. Načrtl i raný potápěčský oblek a řadu hudebních nástrojů.
Da Vinci se zabýval také hydrodynamikou, na základě experimentování rozvinul myšlenky o přirozeném proudění tekutin. Leonardo empiricky pozoroval, že vzduchové bubliny ve vodě stoupají vzhůru, ale odchylují se od přímého směru.
Tento jev je tím výraznější, čím jsou bubliny větší a jejich dráha k hladině delší. Miniaturní bublinky potom stoupají vzhůru prakticky po přímce. Teprve v lednu loňského roku vytvořili profesoři Miguel Ángel Herrada z univerzity ve španělské Seville a Jens G. Eggers z univerzity v anglickém Bristolu dostatečně podrobný numerický model, který byl schopen věrně simulovat Leonardem pozorované chování vzduchových bublin.
Zdroj: The Guardian
