V roce 1980 sopka Mount St. Helens explodovala s takovou silou, že zničila přes 350 kilometrů čtverečních lesa a zanechala krajinu zahalenou tlustou vrstvou popela. Výbuch proměnil severní svahy sopky v pustinu, kde by si i skalní optimista pomyslel: „Tady už nikdy nic neporoste.“.

Ale vědci měli jiný plán: přizvali k záchraně přírody malého hrdinu. A tak začal fascinující příběh pytlonošů, hlodavců, kteří dokázali přetvořit nehostinnou krajinu nacházející se v Kaskádovém pohoří ve státě Washington.

Pytlonoši, drobní hlodavci s pověstí „ekosystémových inženýrů“, byli vrtulníkem převezeni z jižní strany sopky na severní, do oblasti zvané Pumic Plain. Tam měli v oplocených pozemcích ukázat, co umí. Jenže jejich nadšení z přesunu bylo, mírně řečeno, nulové.

„Vypadli dost naštvaně, když jsme je převezli do pustých holin a asi se jim těžko divit,“ poznamenala bioložka a autorka stuidie Mia Maltz.

Pytlonoši na místě strávili sotva 24 hodin, než byli znovu odvezeni zpět. Během této krátké doby však udělali něco mimořádného, avšak pro ně běžného: začali hrabat. A právě díky jejich aktivitě se pod neúrodnou pustinou začaly dít zázraky.

Po šesti letech se vědci vrátili na místo a nemohli uvěřit vlastním očím. Zatímco okolní půda zůstávala pustá, oplocené pozemky ožily. Na jejich ploše se objevilo na 40 000 rostlin. Pytlonoši se nakonec ukázali jako zásadní aktéři této kouzelné proměny.

Svým hrabáním nejenže míchali půdní vrstvy a přiváděli úrodnou zeminu na povrch, ale také s sebou přinesli „balíček“ života, ať to byly spory hub, semena rostlin a dokonce i drobné zbytky půdy z jejich domovského lesa. Tyto mini-ekosystémy se staly základem nového života.

„Pytlonoši s sebou přinesli houby, které pomáhají rostlinám přežít i v extrémních podmínkách,“ vysvětluje Maltz. Mykorhizní houby spolupracují s kořeny rostlin, poskytují jim živiny a chrání je před stresem.

Na oplátku získávají cukry, které rostliny vyrábějí fotosyntézou. Tento nepatrný mikroskopický tým se ukázal být stejně důležitý jako samotní hlodavci.

I když se pytlonoši zdají být zanedbatelně malí, váží sotva pár dekagramů, jejich vliv na krajinu je obrovský. „Kdo by si pomyslel, že jednodenní návštěva těchto hlodavců může mít efekt i po 40 letech?“ podivuje se mikrobiolog Michael Allen z Kalifornské univerzity v Riverside.

Podle Maltz lze jejich práci snadno napodobit. Stačí narušit povrch půdy jednoduchým nástrojem, jako je motyka, a přidat spory a půdu z nedotčených ekosystémů. „Pytlonoši nám ukazují, že i malé zásahy mohou mít obrovské dopady,“ dodává vědkyně.

Výzkum také odhalil rozdíly v tom, jak se různé části zasažené výbuchem zotavily. Staré lesy, které byly ponechávány bez zásahu, se regenerovaly mnohem rychleji než oblasti, kde před erupcí probíhalo masivní kácení.

Mykorhizní houby zde hrály zásadní roli, protože dodávaly živiny stromům, které při výbuchu přišly o jehličí. „Na některých místech se stromy začaly obnovovat téměř okamžitě,“ říká mikrobioložka Emma Aronson.