Málokterý způsob odčerpávání oxidu uhličitého z ovzduší se pojí s natolik smíšenými výsledky a tak silným odporem veřejnosti. Nic naplat, planeta se vaří, je třeba jednat a zvážit se musí i kontroverzí možnosti. Další milník geoinženýrství může být pokořen již brzy..

Usilovat o nulové emise podle Mezivládního panelu pro změny klimatu nestačí. K udržení globálního oteplování na přijatelných 1,5 oC je třeba nejen skleníkové plyny do atmosféry nepřidávat, ale rovnou je z ní odčerpávat.

Pozornost odborníků se stále více stáčí k oceánu. Dle amerického chemika Kena Buesselera z Woods Hole Oceanographic Institution fixuje mnohem více uhlíku než rostliny, plodiny a půda na Zemi.

Právě Buesseler je členem vědeckého konsorcia, které v září oznámilo program, jak oceán v boji proti globálnímu oteplování s pomocí geoinženýrských technik lépe využít.

Oprašování starých možností

Technika účelového zavádění sloučenin s obsahem železa do horních vrstev oceánu stojí za myšlenkou stimulace rozkvětu fytoplanktonu, který by mohl prostřednictvím fotosyntézy fixovat více uhlíku z atmosféry.

Po odumření nebo pozření planktonu mořskými živočichy by jeho část klesla do hlubokých, pomalu se pohybujících vod, což by ho potenciálně drželo mimo atmosféru po desetiletí nebo dokonce staletí.

Na tuto slibnou techniku se proto zaměřila skupina 23 vědců z neziskového konsorcia Exploring Ocean Iron Solutions (ExOIS). V září 2024 představili program, v rámci kterého chtějí lépe kvantifikovat, kolik CO2 a s jakými efekty na mořské ekosystémy by tento způsob dokázal fixovat.

A začít chtějí dříve než později. Lodě s nádrži roztoku síranu železitého by do severovýchodní oblasti Tichého oceánu, kde na 10 000 km2 proběhnout první testy, měly vyplout do roku 2026. Průběh experimentu by monitorovaly lodě, podvodní drony i satelity.

Zaznamenávat se bude jak šíření hnojené vody, díky přídavku nereaktivní stopovací látky v roztoku, tak i zbarvení hladiny vlivem růstu fytoplanktonu, pozorovatelné na satelitních snímcích.

Příliš riskantní?

Hnojení oceánů železem má své přednosti. Četné studie například ukázaly, že zvyšuje fotosyntézu fytoplanktonu až 30násobně, navíc patří mezi nejlevnější možnosti odsávání oxidu uhličitého z atmosféry. Pojí se s ním ale také rizika.

S technikou se experimentuje od 90. let a role rozbujelého fytoplanktonu v řešení klimatické krize je stále nejednoznačná. Panují například obavy z vytvoření „mrtvých zón“, kde by rozbujelé řasy spotřebovaly veškerý kyslík ve vodě a vyhubily ostatní život.

V experimentu vědců z USA a Kanady, který v roce 2006 provedli v severovýchodním Pacifiku, se zase dařilo toxickým druhům fytoplanktonu. Obavy také plynou z faktu, jak málo toho stále víme o hlubokomořských ekosystémech, kde by se měl uhlík ukládat.

Kontroverze vyústila až v přijetí Londýnského protokolu v roce 2013, který omezil mořské geoinženýrství, včetně hnojení železem.

Není čas ztrácet čas

Podle výzkumníků z ExOIS je ale třeba začít jednat ihned a některé obtížné kompromisy mohou být nezbytné. „Je to malá změna v biologii ve srovnání s tím, kdybychom nedělali nic a sledovali, jak se tato planeta vaří,“ říká Buesseler o jedné z možných obav, totiž vlivu na mořské ekosystémy.

Jeho tvrzení podporují také některé vědecká data. Studie britských, amerických a francouzských vědců z července 2023 s využitím počítačového modelování například naznačuje, že přidání jednoho až dvou milionů tun železa do oceánu ročně by do roku 2100 mohlo odčerpat až 45 miliard tun uhlíku z atmosféry.