Péče o domácnost byla v minulosti nikdy nekončící dřinou. Postupem času naštěstí vznikly nejrůznější stroje, které hospodyňkám jejich práci usnadnily. Dnes už si domácnost bez pračky či ledničky ani neumíme představit. Jak dlouhá byla cesta k efektivním domácím spotřebičům?.

Praní prádla bylo zpočátku náročnou fyzickou aktivitou, pralo se v řece či potoce a špína se z oblečení odstraňovala otloukáním o kamení. Velkým posunem byl vynález valchy, první zmínky o ní pochází z první poloviny 18. století.

Postupem času docházelo k jejímu vylepšování, aby práce s ní nebyla tak namáhavá. První mechanické pračky byly dřevěné a složité, v některých se dokonce topilo jako v kamnech. Za revoluční je označován vynález bubnu pro ručně poháněné pračky, se kterým přišel roku 1851 Američan James King. Jeho pračka měla kliku na ruční pohon, kterou ale bylo třeba použít jen na počáteční roztočení dřevěného bubnu. V chodu jej pak již udržoval motor.

Praní prádla už není dřina

První vířivou pračku, v níž malá, elektromotorem poháněná vrtulka uváděla do pohybu prací lázeň s prádlem, pak vymyslel v roce 1858 další Američan, Hamilton Smith. Opravdovým zlomem pak byla první elektrická pračka, kterou vyrobil v roce 1906 Američan Alva J. Fischer.

Odtud byl už jen krok k automatické pračce, kterou známe dnes. K další inovaci pak došlo v roce 1990, kdy Angličan James Dyson vytvořil pračku, která měla dva válce otáčející se v opačných směrech, aby oblečení bylo čistší a zkrátila se doba praní.

K vysušení vypraného prádla dnes v mnoha domácnostech slouží sušička na prádlo. První ručně poháněnou sušičku sestrojil v roce 1800 Francouz M. Pochon, první automatická sušička pak pronikla na trh v roce 1938 a za jejím vznikem stojí americký vynálezce J. Ross Moore.

Před vynálezem ledničky se lidé snažili uchovávat potraviny déle čerstvé pomocí komor a sklepení naplněných ledem. V domácnostech šlo o dřevěné skříňky opláštěné kovem, kdy do mezery mezi nimi se vkládal led.

Až roku 1756 představil skotský chemik William Cullen princip umělého chlazení, na němž fungování ledničky stojí. Trvalo ale dalších sto let, než se tento koncept posunul dále. V roce 1855 zkonstruoval další Skot, James Harrison, přístroj na výrobu ledu, který ho ale produkoval až tři tuny denně. Kvůli svým rozměrům byl však vhodný jen pro potravinářské koncerny.

Lednička po celém domě

Až v roce 1876 si německý profesor Carl von Linde nechal patentovat čpavkovou kompresorovou ledničku, které otevřela cestu tomuto spotřebiči do běžných domácností. První lednička pro domácnosti od společnosti General Electric z roku 1911, zhotovená podle patentů francouzského vynálezce Marcela Audiffrena, byla rozmístěna po celém domě.

Ve sklepě se nacházel hlučný motor a kompresor, zatímco chladící box byl umístěn v kuchyni. Lednice stála tisíc dolarů, což byl tehdy dvojnásobek ceny automobilu. Až Frigidaire z roku 1923 se do kuchyně již vešla celá. Modelu Monitor-Top z roku 1927 se následně prodalo milion kusů.

Mytí nádobí bylo dlouhou dobu prováděno ručně, až v roce 1850 si Američan Joel Houghton nechal patentovat myčku na nádobí, který však byla poháněna ručně pomocí kliky. Za vynálezem motorem poháněné myčky stála roku 1886 žena.

Američance Josephine Cochranové z Illionois, jejíž dědeček byl vynálezcem parníku, vadilo, že služky při mytí nádobí často rozbíjejí její drahý čínský porcelán. Rozhodla se proto vymyslet stroj, který práci zvládne lépe než ony. Na konceptu pracovala několik let, nevynechala žádný detail.

Za vynálezem myčky stojí žena

V roce 1893 získala její myčka nejvyšší ocenění na světové výstavě v Chicagu. Její použití v domácnostech, které Cochranová původně zamýšlela, se však nezdařilo, protože ženám připadal její vynález příliš drahý.

Začala ji proto nabízet hotelům, nemocnicím a dalším velkokapacitním zařízením. Malou myčku nádobí, která byla vhodná pro domácí použití, vymyslel roku 1924 britský inženýr William Howard Livens, který je známý především díky konstrukci chemických a plamenných zbraní.

Historie vysavačů se začala psát na přelomu 19. a 20. století, první stroje však prach pouze vířily, ale neodstraňovaly. Až v roce 1901 přišel britský inženýr Herbert C. Booth s vysavačem, který vzduch nasával pístovým zařízením do plátěného vaku.

Stroj poháněl benzinový motor, byl proto velmi hlučný. V Americe se tou dobou vydali cestou centrálních vysavačů. Od hlučnosti osvobodil evropské vysavače Werner von Siemens, který je roku 1906 vybavil elektrickým motorem.

Luxování evropských domácností

Další zdokonalení stroje provedl švédský vynálezce Axel Wenner – Green, zakladatel společnosti Elektrolux. Jeho stroj LUX 1 vážil pouhých 14 kg a dal v Evropě vzniknout výrazu „luxování“ pro vysávání. V Americe vyráběl od roku 1908 vysavače W. M. Hoover, proto se tam vysávání říká „hoovering“.

Po druhé světové válce se začaly vyvíjet dokonalejší filtry pro vysavače, které zachytí i bakterie viry či jemný prach. Dlouho byly standardem výměnné papírové sáčky na nečistoty, dnes vysavače disponují sběrnou nádobu, ve které rotující vzduch či voda pomocí odstředivé síly odděluje částice nečistot.