Naše vědomosti o migraci ptáků se posunuly od Aristotelových představ o tom, že se v zimním období rehci mění na červenky, nebo že hibernují, k poznání o migraci ptáků a jejím principu. K behaviorální vědě o migracích se tak postupně přidala molekulární biologie i kvantová fyzika.

V posledních letech dokážeme mnohem přesněji určit délky tras a dob trvání cest migrujících ptáků mimo jiné i díky tomu, že máme již mnohem kompaktnější a lehčí sledovací zařízení, které na jedince připevňujeme.

Od původně několika stovek gramů vážících geolokátorů jsme pokročili k zařízením vážících méně než 1 gram. Díky tomu můžeme sledovat migrační trasy mnohem lehčích druhů než dříve.

Cestování mezi póly

Díky lehčím geolokátorům se odhalilo, jak dlouhou trasu ve skutečnosti některé druhy při své migraci absolvují, a častokrát zjišťujeme, že původní odhady vytrvalé ptáky značně podceňovaly. Rybáci dlouhoocasí (Sterna paradisaea) mají jednu z nejdelších migračních tras vůbec.

Tito 100 gramů vážící ptáci za denním světlem cestují přes 70 tisíc kilometrů, a to mezi severním a jižním pólem. Léto tráví na Arktidě a v zimě se přemisťují na Antarktidu přes zastávku na Kapverdách, kde se rozdělují na 2 skupiny.

Jedna skupina rybáků cestou z Kapverd na Antarktidu oblétává africké pobřeží, druhá se stáčí na východ až do Brazílie, a někteří i k Indickému oceánu! Vyvstává otázka, proč si už tak dost dlouhou cestu ještě prodlužují?

Laura MicKinnon z Univerzity v Québecu přišla s vysvětlením, že je tato trasa bezpečnější. Jedinci, kteří zvolí okružní trasu, mají totiž sníženou pravděpodobnost, že padnou za oběť predátorovi o celých 65 %.

U rybáků zde jde o vyvážení misek vah mezi vynaloženou energií na delší cestě vs. vyššímu riziku predace na přímočařejší trase.

Nejvytrvalejší a nejrychlejší cestovatelé

Migrace na velké vzdálenosti jistě není pohodovým výletem, ať už kvůli extrémnímu počasí, hrozbě predace, nebo nedostatku dostupné potravy po cestě. Někteří ptáci do své migrace vkládají tak velké úsilí, že se dostali i do Guinessovy knihy rekordů.

Nejdelší cesta bez zastávky byla zaznamenána u mláděte břehouše rudého sibiřského (Limosa lapponica baueri), který letěl z Aljašky do Tasmánie, což je kolem 13 560 kilometrů. Let mu trval 11 dní a 1 hodinu.

A stejně jako břehouši rudí, i lesňáček černohlavý (Setophaga striata) a další menší pěvci před letem přiberou až dvojnásobek své váhy. Při přibírání váhy se jim dokonce smrsknou vnitřnosti, aby vznikl dostatek prostoru pro tuk, který na cestu nezbytně potřebují.

Když je na podzim připraven, letí 16–24 gramů vážící lesňáček ze severovýchodní Kanady do Jižní Ameriky tři dny vkuse. Po cestě nadbytečnou váhu shodí (lesňáček černohlavý běžně váží okolo 12 gramů). Pokud jde o nejrychlejšího cestovatele, bekasina větší (Gallinago media) zvládne letět více než 4000 kilometrů mezi Evropou a subsaharskou Afrikou i 60kilometrovou rychlostí.

Jak se ptáci orientují na cestách

Migrující ptáci se orientují všemi prostředky, které jsou k dispozici – ať už enviromentálními, tak vrozenými. Není to tedy tak, že by se spoléhali jen na geomagnetismus. Orientují se podle postavení hvězd nebo Slunce.

Před cestou si vnitřními hodinami srovnají sluneční kompas, a naučí se číst noční oblohu, na které sledují hlavně pohyby Severky. Orientují se také podle typických pachů míst, kde už dříve byli. Kdy je čas vyrazit poznají podle délky dne (když se začnou dny krátit, odlet se blíží) nebo měnícím se počasí.

Ptáci migrující za dne se orientují i podle krajiny. Rozeznávají různá pobřeží, řeky nebo hory. Při prvním letu si zafixují trasu, která je pro ně po nadcházející léta neměnná a vracejí se každý rok na stejné místo.

Většina ptáků ovšem migruje v noci, a řídí se pak již zmíněnou hvězdnou oblohou. Co se týká smyslů, kromě zraku, čichu a částečně vrozených instrukcí o tom, kam letět, jim na cestě pomáhá jim i magnetické pole Země.

Marika Davídková

Celý článek si můžete přečíst v čísle 11/2024, které vychází 14. října.