Dnes žijeme mnohem déle než lidé před pouhými 120 lety. Velký podíl na tom mělo zejména zlepšení lékařské péče a životních podmínek. Delší život ovšem nutně neznamená více let prožitých ve zdraví.

V naší společnosti se však nachází mnoho 90 a více letých, u kterých to platí. Mají zdravější životní styl, nebo se liší jejich genetická výbava?.

Vědci se zaměřili na studium těchto letitých jedinců. Zjistili přitom, že se lišili ve svém vzdělání, příjmech i povolání, ale sdíleli podobný životní styl. Ve většině případů se jednalo o nekuřáky, kteří netrpěli obezitou a dobře zvládali stres, převažovaly mezi nimi ženy.

Díky těmto zdravým návykům bylo méně pravděpodobné, že se u nich rozvinou chronická onemocnění související s věkem, jako je vysoký krevní tlak, srdeční choroby, rakovina a cukrovka, než u jejich vrstevníků.

Měli rovněž lépe fungující imunitní systém a lepší metabolické zdraví, spočívající ve zvýšené citlivosti na inzulin či efektivním metabolismu tuků, vedoucím ke zdravým hladinám cholesterolu a triglyceridů v krvi.

Odborníkům se podařilo rovněž prokázat, že opravdu vysoký věk dožití je charakteristikou shlukovanou v rodinách, a musí v něm tedy sehrávat roli dědičnost. Proto musela být opuštěna myšlenka, která ve světě vědy dlouho panovala, že stárnutí je nevyhnutelné a genetika na něj nemá vliv.

Průkopníkem genetiky stárnutí a dlouhověkosti se stal v 80. letech 20. století americký genetik Tom Johnson, působící na University of Colorado, který studoval skupiny háďátek obecných (Caenorhabditis elegans).

V nich byl schopen oddělit dlouho žijící jedince od jedinců s krátkým životem. Analýza hybridů získaných z různých kmenů háďátek umožnila odhadnout, že dědičnost délky života se u nich pohybovala mezi 20 a 50 %.

Sourozenci a děti stoletých žijí déle

Při zkoumání příbuzných prvního stupně, tedy sourozenců a dětí, skutečně dlouhověkých jedinců se ukázalo, že i oni měli větší pravděpodobnost, že budou žít déle, než je běžné. Lidé se stoletými rodiči mají ve věku 70 let menší pravděpodobnost, že budou trpět onemocněními související s věkem, která se často vyskytují u starších dospělých.

Bratři a sestry stoletých lidí mají obvykle dlouhý život, a pokud se u nich rozvinou nemoci související s věkem (jako je vysoký krevní tlak, srdeční onemocnění, rakovina nebo cukrovka 2. typu), tyto nemoci se u nich objeví později než u běžné populace.

Na druhou stranu při pozorování délky dožití u mužů, kteří se oženili se sestrami opravdu dlouhověkých lidí, a sdíleli tak s nimi po dlouhou dobu stejný životní styl, se neprokázal vliv prostředí na jejich délku života.

To dokazuje, že vedle rodinného prostředí existují i genetické faktory, ovlivňující délku života a dlouhověkost. U švagrových, tedy žen, které si vzaly bratry dlouhověkých, byl vliv rodinného prostředí na délku jejich života větší, což naznačuje, že genetická složka má na délku života mužů větší vliv než u žen, u kterých zase větší roli sehrává vliv prostředí.

Genetika se dostává ke slovu později

Genetická složka, podílející se na prodloužení života u lidí, byla také analyzována srovnáním věku smrti jednovaječných a dvojvaječných dvojčat. To umožnilo odborníkům odhadnout, že asi 25 až 40 % změn v lidské dlouhověkosti může být způsobeno genetickými faktory, a ukázalo, že tato složka je vyšší ve vyšším věku a je důležitější u mužů než u žen.

Vědci spekulují, že v prvních sedmi nebo osmi desetiletí je životní styl silnějším determinantem zdraví a délky života než genetika.

Dobře jíst, nepít příliš mnoho alkoholu, vyhýbat se tabáku a zůstat fyzicky aktivním umožňuje některým jedincům dosáhnout zdravého stáří. U jedinců starších 80 let pak postupně sehrává čím dál důležitější roli při udržování jejich zdraví genetika.

Mnoho stoletých lidí je například schopno vyhýbat se nemocem souvisejícím s věkem až do posledních let a dní svého života. Studium genů dlouhověkosti je rozvíjející se vědní disciplínou, nejsou tak známy všechny geny, které přispívají k dlouhověkosti, ani mechanismus, jak tak činí.

Společné úsilí mnoha genů

Je však pravděpodobné, že varianty ve více genech, z nichž některé ještě nejsou známé, působí společně a přispívají k dlouhému životu. Potvrzuje to i studie provedená Nicolou Raulem, biochemikem z univerzity v italské Ferraře, v níž spolu se svými kolegy analyzoval kompletní sekvence mitochondriální DNA dlouhověkých jedinců, pocházejících z různých oblastí Evropy.

Dostupnost úplných sekvencí umožnila poprvé vyhodnotit kumulativní účinky specifických, souběžných mutací mitochondriální DNA (mtDNA), včetně těch, které samy o sobě mají nízký nebo velmi nízký dopad na stárnutí.

Ačkoliv se geny podílejí jen 25 až 40 % na variabilitě délky lidského života, znalost genetického základu, který ovlivňuje dlouhověkost, může být zdrojem doporučení pro změnu životního stylu za účelem dosažení dlouhověkosti a prodloužení délky života prožitého ve zdraví.

To znamená, že zatímco ti šťastnější se dožijí dlouhověkosti díky vhodné kombinaci polymorfismů, jež jim zaručí dobře fungující metabolismus nebo účinnou reakci na nejrůznější stresory, většina ostatních může dosáhnout podobného výsledku vhodným životním stylem.

Studium „genů dlouhověkosti“ může také vědce navést na stopu, jak například pomocí léků či doplňků stravy dosáhnout podobných účinků.

Více se dočtete v časopise 21. století číslo 5/2024, které vyšlo 15. dubna.