„Ty spadneš, Křižíku,“ houkne malíř Luděk Marold vzhůru k pouliční lampě, ve které se šťourá jeden z nejvýznamnějších českých vynálezců. Sám Křižík držící šroubovák mezi zuby nehne ani brvou a v lampě se vrtá dál….

Těžko říci, zda se tato scéna z filmu Jára Cimrman ležící, spící mohla odehrát i ve skutečnosti. Možná podnikatel a inženýr František Křižík opravdu lezl ve volných chvílích na stožáry pouličního osvětlení a opravoval je.

Elektřinou a vynálezy s ní spojenými byl doslova posedlý. Byl to právě on, kvůli komu české země v době elektrifikace západního světa české země nezaostávaly.

Asi 12 kilometrů od západočeských Klatov leží městečko Plánice. Okolní mírně zvlněná krajina se čím dál víc na jih zvedá a přechází do pohoří Šumavy. Plánice však ještě nemá podhorský ráz. Sídlo o zhruba 1600 obyvatelích obklopují pole a lesy.

Právě zde se osmý červencový den roku 1847 v rodině místního ševce Křižíka narodil syn František. Sudičky malému chlapci přichystaly docela drsný osud. O tatínka přišel velmi záhy a bída a nouze byly pravidelnými spolunocležníky budoucího vynálezce.

Ve svých dvanácti letech odešel do Prahy na reálné gymnázium. Nejdřív na německé, kde ovšem propadl z němčiny, a tak později přestoupil na české. Maturitní zkoušku však pro nedostatek peněz nesložil.

Křižík však měl štěstí v neštěstí. Jeho mimořádného technického talentu si všiml profesor technické fyziky na pražském polytechnickém ústavu (dnešní ČVUT) Václav Zenger (1830–1908). Křižík tak mohl studovat na vysoké škole jako mimořádný posluchač.

Jeho schopnosti se brzy prokázaly, když ústav zvládl absolvovat za pouhého dva a půl roku.

Poté nastoupil do továrny, kde se podílel na výrobě telegrafů a železničních návěstidel. A tehdy mu poprvé výrazněji do života promluvila elektřina. Křižíkovi se totiž podařilo zdokonalit železniční signalizaci.

Zkonstruoval totiž blokové signalizační zařízení, které pomohlo předcházet srážkám vlaků a kromě toho také zdokonalil elektrické návěstidlo a výhybky. Po Křižíkově zásahu šlo návěstidlo ovládat dálkově a výhybky se stala automatizovanou.

Úspěch byl náležitě odměněn, když Křižík za svůj vynález dostal tehdy závratných 1000 zlatých. Pro srovnání, v té době měli rakouští úředníci měsíční plat kolem 25 zlatých.

Vzhledem k tomu, že již netrpěl nouzí, mohl si Křižík dovolit věci, které pro něj byly dříve nemyslitelné.

V roce 1878 se vypravil na světovou výstavu do Paříže. K vidění zde byla spousta věcí, mimo jiné hlava Sochy Svobody, kterou Francouzi věnovali Američanům, a která později svůj domov našla na Liberty Island v New Yorku. Vystaven zde byl i šicí stroj nebo praxinoskop, což byl dědeček kinematografu.

Křižíka však zaujalo něco jiného. V malém nenápadném pavilonu vystavoval ruský konstruktér Pavel Jabločkov (1847–1894) obloukovou lampu. Lampa vydávala světlo pomocí elektrického oblouku mezi dvěma uhlíky. Její nevýhodou však bylo, že dokázala svítit sotva hodinu.

Křižíkovi vrtalo hlavou, jak životnost lampy zvýšit. A asi nepřekvapí, že jeho bystrému mozku se to záhy podařilo. Již za tři roky byla na další pařížské výstavě, tentokrát věnované výhradně elektřině, představena Křižíkova diferenciální oblouková lampa.

Její princip spočíval v samočinné regulaci vzdálenosti uhlíků, čímž se výrazně prodloužila její životnost. Rakousko-Uhersko si díky tomuto vynálezu odvezlo z Paříže svou jedinou zlatou medaili. Je ovšem pravda, že konkurence zde byla obrovská, vždyť veřejnost zde mohla shlédnout dynamo Zénobe Gramma, elektrickou tramvaj Ernsta Wernera von Siemense, telefon Alexandera Grahama Bella, distribuční síť Marcela Depreze či elektromobil Gustava Trouvého.

Nástup elektřiny v českých zemích však není spojen pouze s Křižíkovým jménem. Už v roce 1878 si dělníci v textilní továrně mohli společně zapět „Byl to ten slavný den, kdy k nám zaveden elektrický proud.“ O světlo ve fabrice se staralo šest dynam a šest obloukových lamp.

V témže roce byla osvětlena obloukovkami plzeňská papírna Ludvíka Pietta, cukrovar v Židlochovicích, Měšťanský pivovar v Plzni a řada dalších podniků či továren. Každý z nich však musel mít svou vlastní minielektrárnu, protože stejnosměrný proud, který dynama produkovala, nebylo možné transformovat.

Elektřina si záhy našla své místo i v divadelních budovách. Osmdesátá léta 19. století pak už byla v českých zemích ve znamení běžících elektronů. V roce 1882 nechal Thomas Alva Edison postavit první evropskou ústřednu v dnešním Janáčkově divadle v Brně.

Sám si ji na vlastní oči prohlédl v roce 1911. Poprvé tak bylo na starém kontinentu využito žárovkového světla ve veřejné místnosti. Ve stejném roce, kdy byla zprovozněna Edisonova ústředna rozzářily obloukové lampy pražské Stýblovo knihkupectví a Hainzovo hodinářství na Staroměstském náměstí.

Vraťme se znovu ke Křižíkovi. Vylepšená oblouková lampa mu přinesla slávu i finance. Ponechal si patent pro české země, pro zahraničí jej prodal. Inkasované peníze pak využil pro své podnikání.

Nejdříve sídlil v Plzni, později si v pražském Karlíně pronajal starou továrnu a spustil kampaň za elektrifikaci českých zemí. Éra obloukových lamp však neměla dlouhého trvání, brzy je nahradily Göbelovy žárovky, jejichž patent získal ne zrovna čestným způsobem Thomas Alva Edison.

V podnikání se Křižíkovi vedlo střídavě. Koncem osmdesátých let začala jeho firma elektrifikovat první města, první v pořadí byl Písek a Jindřichův Hradec.

V roce 1888 postavil na Žižkově, tehdy v samostatném městě, které bylo co do počtu obyvatelstva páté největší v českém království, první elektrárnu v Čechách. Ta stála v místech, kde dnes hrají své domácí západy fotbalisté žižkovské Viktorie.

Nejdříve čtyři a posléze dalších osm dynam zde dodávalo elektrický proud do zdejších podniků, obchodů a nakonec i do ulic.

V rámci Jubilejní výstavy pořádané v roce 1891 Křižík předvedl Pražanům i elektrickou tramvaj. Její trasa měřila sice jen 800 metrů, stala se však skutečnou senzací. Křižík navíc výstavu osvětlil a připravil i další překvapení v podobě světelných fontán.

Zatímco tramvaj na Letné byla spíše atrakcí a v roce 1900 ji Křižík jako ztrátovou uzavřel, jeho trať spojující Karlín a Vysočany už měla skutečný dopravní význam. Záhy přepravila za rok dva miliony pasažérů.

Křižíkovi náleží i primát v první elektrifikované železniční trati na území českých zemí. Ta spojovala Tábor s Bechyní.

Koncem 19. století probíhal velký boj mezi využitím stejnosměrného a střídavého proudu. V USA proti sobě stáli Edison a Nikola Tesla, který výhody střídavého proudu odhadl velmi záhy. Tvrdý obchodník Edison neváhal sáhnout k extrémním prostředkům.

Jeho lidé na jeho pokyn odchytli mnoho toulavých psů a koček a poté tato nebohá zvířata před zraky užaslých Američanů střídavým proudem zabíjeli. Edison tak chtěl zmanipulovat veřejné mínění a při těch strašných jatkách vykládal, jak je střídavý proud nebezpečný.

Edison však šel ještě dál. Aby ukázal rizika střídavého proudu, podloudně sehnal již použitý generátor od Westinghouse. Na jeho základě nechal zkonstruovat elektrické křeslo. To skutečně bylo použito při exekuci vraha Williama Kemmlera.

Tehdy bylo veřejné mínění na straně stejnosměrného proudu, to se ale změnilo v roce 1893.

V tom roce se v Chicagu konala světová výstava. Zájem elektrifikovat celý veletrh měl jak Westinghouse s Teslou za zády, tak Edison. Zakázku nakonec získal Westinghouse. Ukázalo se, že jeho návrh je dvakrát levnější než Edisonův.

Když se 1. května 1893 rozzářila celá výstava energií 12 000 koňských sil, byli přítomní návštěvníci u vytržení, protože něco takového ještě v životě neviděli. Od té chvíle zahájil střídavý proud své vítězné tažení světem.

V českých zemích probíhalo něco podobného. Křižík hájil stejnosměrný proud, kdežto jeho konkurent Emil Kolben (1862–1943), jeden ze zakladatelů společnosti ČKD, proud střídavý. K rozseknutí tohoto sporu došlo při výstavbě centrální pražské elektrárny v Holešovicích v letech 1898 až 1900. Zakázku získal Kolben, a to byl zároveň začátek konce Křižíkova průmyslového impéria. Navíc měl Křižík mnohem raději vynalézání a rozhodně neměl duši obchodníka.

Banky se od něj odvrátily, stejně tak jako zájemci o zakázky. Firma se propadala do červených čísel, až ji v roce 1917 převzala do správy Pražská úvěrní banka. Zklamaný Křižík se stáhl do soukromí.

Na sklonku svého života natočil několik přednášek a vystoupení pro československý rozhlas. Zemřel v úctyhodném věku 93 let 22. ledna 1941. Jeho pohřeb na pražském Slavíně se stal tichým protestem proti nacistické zvůli, která tehdy české země ovládala.

Byť již v ústraní, Křižík mohl sledovat, jak se za rakouského mocnářství a později za republiky české země elektrifikují. Při vzniku Československé republiky v roce 1918 bylo elektrifikováno 11 % měst a obcí, ve kterých žilo 34 % obyvatelstva (Na Slovensku to byla jen dvě procenta).

Ve světovém srovnání to byl slušný výkon, Československo figurovalo na devátém místě v průměrné výrobě elektrického proudu na obyvatele, zatímco dnes se pohybuje ve třetí desítce.

Největší elektrárnou byla již zmiňovaná pražská v Holešovicích, následovaná severočeskou elektrárnou Trmice a východočeskou elektrárnou Poříčí. V roce 1919 byl schválen zákon o elektrifikaci, jehož leitmotivem bylo, že zavádění elektřiny je veřejným zájmem.

Po elektřině netoužil ani tak průmysl, i když samozřejmě i on o ni stál, ale zejména zemědělci. Nedostatek pracovních siltotiž vedl k tomu, že farmáři hledali náhradu lidské práce ve strojích. Ale o tom, jak probíhala elektrifikace v meziválečné republice, si řekneme zas někdy jindy.