Slunce bývá často opěvováno jako matka pozemského života. To je samozřejmě do značné míry pravda, ale nelze zároveň zapomínat na to, že jednou bude jeho hrobařem. A do té doby navíc může života na planetě Zemi pořádně zkomplikovat. Ostatně, v minulosti už to několikrát dokázalo..

Slunce je celkem průměrná hvězda patřící do skupiny žlutých trpaslíků. Před necelými pěti miliardami let ze zformovalo z mračen prachu a plynů a nyní se nachází v nejlepším věku. Celkem v klidu v sobě spaluje vodík na hélium a tato činnost mu vydrží ještě více než pět miliard let.

Ale i Slunce má své dny. V okamžicích, kdy nemá zrovna nejlepší náladu, dokáže kýchnout tak, že z toho pozemšťany může pořádně rozbolet hlava. Přitom Slunce, přes své z pohledu člověka obrovské rozměry, je jen vesmírným drobkem.

Záření mohou emitovat i jiné, mnohem hrozivější objekty, což pro život na Zemi není dvakrát příjemná zpráva.

Psal se rok 1859. Kronikáři měli v tomto roce dostatek témat, aby zaplnili stránky svých letopisů. Sjednocuje se Rumunsko, Rakousko prohrává v bitvě u Solferina, Charles Darwin publikuje svou studii s názvem O vzniku druhů přirozeným výběrem.

A ještě něco. V Americe a v Evropě dojde k nevídané věci. Zničehonic jsou zde vyzkratovány dráty telegrafního vedení a zároveň dochází k rozsáhlým požárům. Příčina? Rozsáhlá sluneční bouře.

V polovině 19. století nebyli lidé na technice ještě zdaleka tolik závislí jako dnes. Planetu nyní obíhají stovky satelitů, civilizace je existenčně závislá na elektřině. Zkušenosti, i když ne tak rozsáhlé, civilizace má.

Například v roce 1989 se kvůli sluneční bouři ocitla bez proudu celá kanadská provincie Quebec. Před dvaceti lety pak podobná událost vyřadila z provozu několik satelitů. „Byť jen dočasné zopakování událostí z roku 1859 by mohlo způsobit podstatně rozsáhlejší a pravděpodobně katastrofičtější společenské a ekonomické výpadky,“ uvádí se ve studii, kterou vypracovali vědci z americké Národní akademie věd (NAS).

Zjednodušeně řečeno, Zemi by mohl postihnout snad ne globální, ale rozsáhlý blackout.

Tzv. Carringtonova událost z roku 1859 zdaleka není svého druhu v historii naší planety ojedinělá. Dá se s jistotou předpokládat, že i v budoucnu k něčemu takovému dojde. Otázkou zůstává jen to, jak moc intenzivní výron elektromagnetického záření bude.

Kdyby byl stejný, jako v 8. století, byl by to pro naši civilizaci solidní průšvih. Nutno podotknout, že Slunce v tom tehdy bylo pravděpodobně nevinně. Tehdy se k Zemi z hlubokého vesmíru přiřítila taková dávka záření, že Carringtonova událost byla v porovnání jen neškodným výtryskem z dětské vodní pistolky. Podle odhadů byla dávka záření z 8. století až stokrát silnější.

Každou sekundou dojde ve vesmíru k nějaké kataklyzmatické události. Tu vybouchne supernova, tu do sebe vrazí dvě neutronové hvězdy, tu splynou dvě černé díry. Některé jevy dodnes ani neznáme, pro jiné zatím nemáme vysvětlení.

Jedno ale mají společné, život založený na bázi uhlíku by se měl od takových událostí držet co nejdál.

Právě taková událost mohla stát za tím, že ve zmíněném osmém století Zemi zasáhl mohutný proud gama záření. Dokazuje to mimo jiné neobvyklá hladina radioaktivního typu uhlíku známého jako uhlík-14 v některých starých japonských cedrech.

Také v Antarktidě je z té doby patrný nárůst obsahu jedné z forem berylia – berylia-10 – v ledu. Tyto izotopy přitom vznikají při průniku intenzivního záření k atomům v horních vrstvách atmosféry, což naznačuje, že na naši planetu dopadl mocný svazek energie z vesmíru.

Naši předci si zřejmě ani ničeho nevšimli. Elektronická zařízení pochopitelně neznali, do éry satelitů bylo ještě daleko. Možná nanejvýš zaregistrovali jakési podivné jiskření v atmosféře, ale to jistě nepřičítali kosmickým vlivům. Každopádně, jejich potomky zajímá, co vlastně bylo příčinou tohoto jevu.

Pomocí zkoumání letokruhů stromů a údajů z ledu se podařilo určit, že k nechtěnému importu záření z vesmíru došlo v letech 774 a 775 n. l. Co jej ale způsobilo, nad tím se stále vznášejí otazníky. Supernovu můžeme vyloučit, protože stopy takové události by byly na obloze patrné i po mnoha letech a letopisy nic takového nezmiňují.

Ostatně, následky výbuchu supernovy z té doby by naše výkonné teleskopy bez problémů zachytily ještě dnes.

Tým amerických fyziků před časem publikoval práci, ve kterém z události přece jen obvinil Slunce. Studie však vyvolala nesouhlas napříč astrofyzikální komunitou, protože i kdyby Slunce dostalo neobvyklý záchvat vzteku, vzniklá energie neodpovídala zjištěným hodnotám uhlíku 14 a berylia 10. I čerstvá studie australského vědeckého týmu se kloní k názoru, že záření ve svém rodném listě nemělo jako místo narození zapsáno Sluneční soustavu. Podle něj parametry události nevykazují konzistentní vztah ke slunečnímu cyklu.

Australané tak navazují na již starší práci svých německých kolegů. Podle ní je třeba příčinu dopadu záření na Zemi hledat v hlubinách naší galaxie. „Tento výbuch mohl být způsoben explozí v Mléčné dráze,“ tvrdí Ralph Neuhauser z Astrofyzikálního ústavu Univerzity v Jeně.

„Podívali jsme se do spekter krátkých gama záblesků, abychom odhadli, zda by to bylo v souladu s rychlostí produkce uhlíku-14 a berylia-10, kterou jsme pozorovali. Zjistili jsme, že je to plně v souladu.“.

K takovým obrovským emisím energie dochází při srážkách černých děr, neutronových hvězd nebo bílých trpaslíků. Galaktické fúze trvají jen několik sekund, ale vysílají obrovskou vlnu záření. Podle Němců se tak stalo ve vzdálenosti 3 000 až 12 000 světelných let od nás.

Každopádně, co přesně zavinilo narůst radioaktivních izotopů na Zemi v osmém století, na to definitivně odpoví až některé z budoucích studií.