Bylo to veliké haló, když před šesti lety Sluneční soustavou prolétl zvláštní podlouhlý objekt. Vzhledem k jeho rychlosti bylo jasné, že pochází z hlubin vesmíru, některé hlasy dokonce hovořily o mimozemské kosmické lodi.

Nu, zkušenost říká, že realita bývá prozaičtější a tak tomu zřejmě bylo i v tomto případě..

Objekt, který získal pojmenování 1I/ʻOumuamua, zachytili astronomové v okamžicích, kdy už opouštěl náš systém a pokračoval ve své pouti vesmírnou prázdnotou. Astronomové usuzovali, že je načervenalý, doutníkovitého nebo palačinkovitého tvaru a možná několik set metrů dlouhý.

První odhady tak hovořily o asteroidu, a nikoliv o kometě. I kvůli tomu, že komety známé z naší soustavy bývají větší.

Komety jsou v podstatě špinavé sněhové koule; když je zahřeje sluneční světlo, vypouštějí proudy plynů a prachu, které vytvářejí jasné ohony neboli komy. U Oumuamuy však nic podobného pozorováno nebylo.

Další analýzy však odhalily, že Oumuamuu při opouštění Sluneční soustavy něco zrychlovalo, a před vědci se tak objevila zajímavá hádanka.

Nyní astronomové nalezli pro chování Oumuamuy „překvapivě jednoduché vysvětlení“: Objekt byl nakonec pravděpodobně kometou, poháněnou nepatrným množstvím vodíkového plynu, který vytryskl z jejího ledového jádra.

„Ukázali jsme, že právě tento mechanismus může vysvětlit mnoho zvláštních vlastností Oumuamuy,“ píší astrochemička z Kalifornské univerzity v Berkeley Jennifer Bergnerová a její kolega Darryl Z. Seligman z Cornellovy univerzity v článku publikovaném v časopise Nature.

Výsledky výzkumu podpořilo i stanovisko Bergnerové alma mater v Berkeley: „Měli jsme všechny ty hloupé nápady, jako jsou vodíkové ledovce a další šílené věci, a tohle je prostě to nejobecnější vysvětlení.“.

Článek obou badatelů vzbudil v akademické obci protichůdné reakce. Odbornice na komety z Astronomického ústavu Havajské univerzity Karen Meechová, která se vetřelci ze vzdálených krajů intenzivně věnovala, považuje článek za velmi zajímavé vysvětlení.

„Nejsem ochotna tvrdit, že to ‚zcela vysvětluje podstatu Oumuamuy – skutečnou bombou by byla spektroskopická detekce vodíku,“ řekla. „Ale je to velmi pravděpodobné, a pokud bude objeven další objekt, který bude vypadat jako Oumuamua, pak všechny tyto modely a vysvětlení poskytnou mnoho vodítek pro pozorování.“ To astronom z Harvardovy univerzity Avi Loeb, který se nerozpakoval navrhnout, že by Oumuamua mohla být mimozemský artefakt, se solidně rozčílil:

„Autoři nového článku tvrdí, že šlo o kometu s vodním ledem, přestože jsme neviděli kometární ohon. To je jako tvrdit, že slon je zebra bez pruhů!“.

Bergnerová a Seligman však mají po ruce dostatek argumentů, které jim mohou dát za pravdu. Bergnerovou, odbornici na chemii vesmírného ledu, zajímalo, zda kometu může pohánět molekulární plynný vodík, tedy nejlehčí, nejrozšířenější a nejtěkavější prvek ve vesmíru.

Zjistila, že laboratorní experimenty provedené již v 70. letech minulého století ukázaly, že když je led zasažen vysokoenergetickými částicemi, jeho molekuly se mohou rozpadnout a zůstanou v něm uvězněné malé bublinky plynného vodíku.

„Kometa putující mezihvězdným prostředím se v podstatě uvaří kosmickým zářením, čímž se v ní vytvoří vodík,“ podotkla Bergnerová. „Vodní led v amorfní formě má nadýchanou strukturu obsahující kapsy, v nichž mohou být zachyceny další těkavé molekuly.

Při zahřívání se led přeskupí do stabilnější a kompaktnější struktury.“ Tento proces podle ní „vede ke zhroucení těchto kapes a vytvoření kanálků uvnitř ledu, kterými může unikat zachycený plyn“. U komety normální velikosti by toto uvolňování plynu mělo zanedbatelný vliv.

„Protože však byla Oumuamua tak malá, domníváme se, že vodík v ní vytvořil dostatečnou sílu, která ji urychlila.“ Prach přitom zůstal v ledu, proto nebyl patrný typický kometární ohon.

Oumuamua by v tomto ohledu nebyla zas tolik výjimečná. V posledních letech astronomové skutečně spatřili půl tuctu „temných“ komet: malých těles, která vykazují zrychlení, ale nemají pozorovatelné komy ani ohony.

Ne ve všech případech jsou tato tělesa poháněna vodíkem, ale „dohromady odhalují, že je toho hodně, co se můžeme dozvědět o povaze malých těles ve sluneční soustavě,“ dodala Jennifer Bergnerová.