Na ruských poloostrovech Jamal a Gydan, pokrytých permafrostem, lze nalézt obří krátery. První byl objeven v roce 2013, další vznikaly v průběhu následujících let. Od doby, kdy byly tyto obří díry v zemi spatřeny, se odborníci snažili objasnit příčinu jejich vzniku. Nyní věří, že se jim to podařilo..

Dnes vědci vědí o osmi obřích kráterech, obklopených menšími, které pokrývají povrch poloostrovů Jamal a Gydského. Vzhledem k tomu, že se krátery jinde v Arktidě nevyskytují, domnívají se vědci, kteří své závěry zveřejnili 12. ledna v databázi EartArXiv, že odpověď, vysvětlující příčiny jejich vzniku, se nachází v místní krajině.

V průběhu let vzniklo hned několik více či méně pravděpodobných vysvětlení, objasňujících tvorbu těchto obřích děr. Počínaje vojenskými testy, přes dopady meteoritů a UFO až po teorii o vyschnutých historických jezerech, která kdysi bublala zemním plynem, stoupajícím z permafrostu po nimi.

Když jezera vyschla, byla půda na jejich dně vystavena teplotám pod bodem mrazu, jež utěsnily průduchy, kterými unikal plyn. Následné hromadění zemního plynu v permafrostu mělo nakonec vést k jeho uvolnění výbuchem, který vytvořil obrovský kráter.

Proti této teorii ovšem hovoří fakt, že se tyto tak zvané GEC (gas emission craters), krátery vzniklé emisí plynů, nacházejí v různých geologických prostředích, která ne vždy byla v minulosti pokryta jezery.

Proč vznikají krátery jen na severu Ruska?

Studie, které vznik kráterů spojovaly s „pouhým“ nahromaděním zemního plynu v permafrostu, zase neuměly vysvětlit, proč se tyto krátery tvoří pouze v severním Rusku. Poloostrov Jamal se nachází na severozápadě Sibiře, má zhruba 700 kilometrů na délku a 240 kilometrů na šířku.

Je osídlen pouze domorodými Něnci, kteří chovají polární soby. Poloostrov je obklopen Severním ledovým oceánem a pokryt permafrostem s tundrou, přičemž jako permafrost se označuje trvale nebo dlouhodobě zmrzlá půda, jejíž teplota je po dobu dvou a více let nižší než 0 °C. Zabírá 25 % povrchu severní polokoule a 11 % zemského povrchu.

Jamal je největším ruským nalezištěm zemního plynu, z místního naleziště o velikosti 55 bilionů krychlových metrů je plyn odváděn do Evropy. I na Gydském poloostrově se nachází zásoby zemního plynu, které ovšem zatím nebyly těženy.

Permafrost na těchto poloostrovech má různou tloušťku, od několika desítek do 500 metrů. K zamrznutí půdy zde došlo před více než 40 000 lety, což pod jejím povrchem uvěznilo mořské sedimenty bohaté na metan, které se postupně přeměnily v obrovské zásoby zemního plynu.

Tyto rezervy produkují teplo, které taví permafrost zespodu, přičemž na jeho základně zůstávají kapsy plynu.

Za vše může změna klimatu

Kvůli klimatickým změnám ovšem dochází k tání permafrostu i shora. V místech, kde je na těchto poloostrovech permafrost již řídký, může tání z obou stran a tlak plynu nakonec způsobit kolaps zbývajícího permafrostu a vyvolat explozi.

Tento „efekt šampaňského“ vysvětluje i přítomnost menších kráterů kolem osmi obřích, protože obrovské kusy ledu vyvržené při jejich výbuchu mohou při dopadu poškodit povrch a dát vzniknout kráteru. Vědci k tomu říkají:

„Podobných kráterů může být mnohem více, než si myslíme, protože voda a sediment mohly některé díry postupem času zaplnit.“.

Uvolňovaní zemního plynu a metanu, vázaných v permafrostu, během těchto explozí může ještě zvyšovat rychlost globální změny klimatu. Odborníci k tomu říkají: „Tvorba GEC je spojena s globální změnou klimatu, přičemž rostoucí letní a podzimní teploty mají za následek oteplování a degradaci permafrostu.“ V arktickém permafrostu je přitom podle odhadů uloženo na 1900 miliard tun skleníkových plynů včetně oxidu uhličitého a metanu. Proto vzbuzuje tání permafrostu takové obavy.