Mezinárodní tým vědců prozkoumal krystaly z lunárního prachu přivezeného na Zemi misí Apollo 17, a na základě toho došel k závěru, že Měsíc je zhruba o 40 milionů let starší, než se dosud myslelo. Jak je to možné?.

Měsíc je často označován jako věrný souputník Země, ovšem teorie jeho vzniku se různí. Jedna z těch již překonaných, tak zvaná teorie odtržení, předpokládala, že se Měsíc odtrhl od zemské kůry vlivem odstředivé síly a zanechal po sobě jizvu v podobě dnešního oceánského dna.

Tento koncept by však vyžadoval příliš velkou počáteční rotaci Země. I teorie zachycení, která předpokládala, že se Měsíc zformoval jinde a byl později zachycen Zemí, je již překonaná. Vědci se totiž domnívají, že tak malé těleso, jako je Země, nemohlo být schopno zachytit těleso o velikosti Měsíce.

Teorie společné akrece, podle které vznikly Země a Měsíc zhruba ve stejné době z akrečního disku (disková struktura vytvořená z rozptýleného materiálu obíhajícího okolo centrálního tělesa) zase neumí vysvětlit nedostatek železa na Měsíci.

Podle jiné teorie se Měsíc zformoval z úlomků zachycených na oběžné dráze po kolizi asteroidů. V současné době je však nejpřijímanější teorie velkého impaktu, podle které pochází Měsíc z vyvrženého materiálu po kolizi formující se žhnoucí Země s planetosimálou (malé kamenné či ledové těleso) o velikosti Marsu, jež je označována jako Theia. Došlo k tomu zhruba 100 milionů let po vzniku Sluneční soustavy.

Krystaly z mise Apollo 17

Mohlo však jít i o více menších impaktů, přičemž Měsíc se do své současné podoby zformoval až následně na oběžné dráze. Energie nárazu byla obrovská, proto zůstal zřejmě povrch Měsíce zpočátku roztavený, až postupem času magmatický oceán ztuhl.

Krystaly zkoumané v nové studii, jejíž výsledky byly zveřejněny v odborném časopise Geochemical Perspecitec Letters, vznikly právě během tohoto období ochlazování Měsíce. Jejich složení tak nabízí vědcům příležitost prozkoumat jejich stáří a na základě toho odvodit i stáří samotné zemské družice.

Přesné určení stáří Měsíce, které bylo dosud předmětem mnoha odborných diskuzí, je složité. Odhaduje se, že vznikl zhruba před 4,42 miliardami let. Nyní se o zpřesnění této informace pokusili právě vědci z Glasgowské univerzity.

Zkoumání podrobili krystaly z lunárního prachu, které na Zemi přivezla mise Apollo 17 v roce 1972. Jednalo se o dosud poslední let, během kterého vstoupil člověk na povrch Měsíce. Jennika Greerová, vedoucí studie, k tomu říká:

„Je neuvěřitelné mít důkaz, že kus horniny je nejstarším kouskem Měsíce, jaký jsme dosud našli. Je to opěrný bod pro tolik otázek týkajících se Země.“.

O 40 milionů let starší

Vědci z Glasgowské univerzity pod vedením Jenniky Greerové odhalili, že krystaly z měsíčního prachu, a tedy i věrný souputník Země, jsou staré nejméně 4,46 miliardy let. Greerová k tomu říká: „To posouvá stáří první dochované lunární kůry o zhruba 40 milionů let a stanovuje minimální věk vzniku Měsíce do 110 milionů let po vzniku Sluneční soustavy.“ Měsíc je tak o desítky milionů let starší, než si astronomové dlouhou dobu mysleli.

Více se dočtete v časopise 21. století číslo 2/2024, které vyšlo 15. ledna 2023.