Úrazy hlavy nejsou v dětském věku ničím neobvyklým, zejména v důsledku pádu. Vědce ze Státní univerzity v Ohiu však zajímalo, zda stres tyto neblahé vlivy úrazu na mozek nezesiluje. Zjistili, že ano, ale došli k ještě překvapivějším závěrům, stres měl na mozek horší dopady než samotný úraz!.

Když se vědci ze Státní univerzity v Ohiu, pod vedením psycholožky Kathryn Lenzové, začali zabývat daty, týkajícími se negativních dopadů úrazů hlavy u dětí na jejich budoucí vývoj, zjistili zajímavou věc.

Dopady samotného stresu na mozek, a tím i na chování dětí v dospělosti, byly horší než důsledky samotného úrazu hlavy. Po úrazech hlavy se mohou následně objevit poruchy nálad či sociální problémy, stresové zážitky z dětství pak mohou v dospělosti zvyšovat riziko fyzických i duševních chorob, a také pravděpodobnost užívání návykových látek.

„Nevěděli jsme ale, jak se tyto dvě věci mohou vzájemně ovlivňovat,“ uvádí hlavní autorka studie Kathryn Lenzová, a dodává: „Chtěli jsme pochopit, jestli traumatická zkušenost z mládí může ovlivnit reakci na poranění mozku.

A použití zvířecího modelu nám umožnilo proniknout do mechanismů, kterými tyto dvě věci mohou ovlivňovat vývoj mozku.“ Stres u potkanů ovlivnil mnohem více genů než traumatické poškození mozku. Jedná se o silný faktor, jehož vliv na vyvíjející se mozek by proto neměl být podceňován.

Experiment na potkanech

Během experimentu rozdělili vědci skupinu novorozených potkanů na poloviny. Část potkaních mláďat byla oddělována od jejich matek na denní bází po dobu 14 dní, aby u nich vyvolali podobné stresové zážitky, které v raném dětství zažívají některé lidské děti.

Druhá část mláďat stresována nebyla. Patnáctý den, kdy jsou malí potkani vývojově srovnatelní s lidskými batolaty, dostali někteří stresovaní i někteří nestresovaní potkani v anestezii úder do hlavy. Vědci pak hodnotili dopady těchto tří stavů, tedy stresu, stresu spojeného s úderem do hlavy a samotného zranění hlavy, na mozky potkanů a porovnávali je s těmi, kteří žádném traumatu vystaveni nebyli.

Stres samotný i v kombinaci s poškozením mozku v důsledku úrazu aktivoval dráhy v excitačních a inhibičních neuronech, kterou jsou spojovány s plasticitou neboli tvárností mozku, tedy jeho schopností měnit se v průběhu života zvířete či člověka.

Stres však tyto dráhy ovlivňoval negativně. Stres i úraz pak měly vliv i na aktivaci drah souvisejících s oxytocinem, hormonem spojovaným s mateřským chováním a sociální vazbou. Stres samotný či v kombinaci s úrazem oxitocinovou dráhu aktivoval, zatímco samotné poškození mozku vlivem úrazu ji oslabovalo.

Stres v dětství mění chování v dospělosti

Autoři studie k tomu uvádějí: „To ukazuje, že vliv stresu může měnit, jak trauma ovlivňuje mozek. Oxytocin se podílí na reakci na stres a na opravě, takže to může znamenat, že by to mohl být zajímavý modulátor, kterým bychom se mohli v budoucnu zabývat.“ Pouze ti potkani, kteří v dětství zažili stres, měli v dospělosti častěji tendence vstupovat do široce otevřeného prostoru, což je obvykle místo, kde se hlodavci cítí nejvíce zranitelní vůči predátorům.

„To naznačuje, že by mohli v pozdějším věku více riskovat, což je v souladu s údaji o lidech; ty ukazují, že stres v raném věku může zvyšovat riziko určitých stavů, jako je ADHD, které se může vyznačovat rizikovým chováním nebo poruchami užívání návykových látek,“ komentují zjištění vědci.

Kathryn Lenzová k tomu doplňuje: „Tyto výsledky, které poukazují na škodlivé účinky stresu v raném věku, jsou dalším důkazem, že se vyplatí řešit dětská traumata.“.