Když ji v roce 1942 zvali do projektu Manhattan, rozhořčeně odmítla: S tím nechci mít nic společného! Jenže to byla ona, kdo rozluštil princip štěpení, a tak nálepce „Matka atomové bomby“ neunikla..
Vídeňský advokát Philipp Meitner měl celkem 5 dcer a 3 syny. Byly to nadané děti a jejich liberální otec je vřele podporoval ve vzdělávání, jenže co to bylo platné, když pro dívky tehdy škola končila 6. třídou.
Lise bylo už 20, když ženy konečně získaly povolení skládat aspoň externě maturitu, což jim otvíralo cestu na univerzitu. Protože nechtěla dál ztrácet čas, zvládla za necelé 3 roky látku osmiletého gymnázia.
Sestry ji následovaly, jedna se stala lékařkou, další vystudovala chemii. Pro Lise byl cíl jednoznačný, už od dětství ji zajímala fyzika. Ta v tu dobu procházela bouřlivým obdobím, Wilhelm Röntgen objevil paprsky, které procházely lidským tělem, Marie Sklodowská záření uranu.
Pro Lise to byly vzrušující novinky, i když fyziku znala jen teoreticky z knih, první přístroje uviděla teprve po nástupu na fakultu. Připadala si jako „v říši divů“, jak si zapsala.
S doktorátem z fyziky si pospíšila, v 27 letech se stala teprve druhou ženou, která ho na vídeňské univerzitě získala. A vzápětí vydala své první odborné práce, věnované jak jinak než fascinující radioaktivitě.
Osudové setkání
S pocitem, že ve Vídni už v oboru teoretické fyziky nemá co získat, se vydala rozšířit si vzdělání do Berlína. A narazila. Tamní postoj k ženám ve vědě byl ještě mnohem zkostnatělejší než ve Vídni. Šokovaná Lise si musela vyprosit výjimku u Maxe Plancka, který o nějakých 10 let později dostane Nobelovu cenu za formulaci kvantové teorie, aby směla navštěvovat jeho přednášky.
Na dalším kroku ale narazila znovu: Slečna doktorka chce pracovat v ústavu teoretické fyziky? Vyloučeno, je pouze pro muže. Leda by se spokojila s bývalou truhlárnou ve sklepě, ale nesmí se nikomu ukazovat.
Do vlastních prostor ústavu nevstoupí a na dámskou toaletu bude chodit do hostince. Lise s podmínkami souhlasila, a tak jí to povolili. Také z toho důvodu, že o spolupráci s ní projevil zájem mladý chemik Otto Hahn.
Četl totiž její vídeňské články. Bylo to osudové setkání, které pro plachou a zakřiknutou Lise začalo velkou úlevou. Budoucí kolega se k ní choval beze stopy arogance a přehlížení. Vyvinul se mezi nimi vztah, který při své uzavřenosti považovala za přátelský. Až mnohem později zjistila, nakolik Hahnův charakter přecenila.
Obtížné začátky
Jejich způsob práce se výborně doplňoval. Hahn by experimentátor, Lise Meitnerová zase vynikala přísně kritickým myšlením a hledáním odpovědí na otázky proč. Jejich práce začala být mezi fyziky brzy dobře známá.
Lise při tom přehlížela, že se Hahn už od počátku podepisoval i pod její vlastní výzkumy. „Nebyla to z jeho strany zlá vůle, jen bezmyšlenkovitost,“ omlouvala ho. Postupně tak vznikal dojem, že Lise Meitnerová je pouhou asistentkou úspěšného Hahna.
Přesto se její postavení v ústavu zlepšovalo, už směla vstoupit do jeho prostor a po letech v pozici neplaceného hosta jí nabídli skutečné pracovní místo. V létě válečného roku 1918 oznámila objev stabilnějšího izotopu prvku, který fyzici už dlouho hledali – proaktinia.
Sláva jí pomohla, dostala své vlastní oddělení pro výzkum radioaktivních látek a poprvé i slušný plat. Po válce pokračovaly změny k lepšímu, ženy směly nejen studovat, ale konečně také získat profesorský titul.
Lise Meitnerová ho dostala o 16 let později než její vrstevník Hahn. Dobrá léta ale netrvala dlouho. Začaly útoky na židovské vědce. Lise Meitnerová byla jednou z nich.
Emigrace na poslední chvíli
S nástupem Hitlera v roce 1933 začala Lise Meitnerová ztrácet vše, co si těžce vybojovala. Byla profesorkou, ale vzali jí povolení přednášet. Přesto nedbala doporučení přátel a kolegů, aby zmizela v zahraničí, dokud to jde, naopak přemluvila Hahna k novému společnému výzkumu.
Zaujala ji myšlenka bombardování jádra uranu neutrony a vytvoření transuranu. Potřebovala k tomu ale chemika, jako byl Hahn. Ponořila se do práce a přehlížela narůstající omezení, když jí zakázali i publikovat.
Drsným budíčkem pro ni bylo až připojení Rakouska k nacistické říši. Přestala být cizinkou, dostala okamžitý vyhazov a současně i zákaz vycestovat do zahraničí. Musela utéct narychlo bez poznámek a zápisků, jen s malým příručním kufříkem.
Za pomoci konspirační skupinky vědců z několika zemí se za dva dny dostala do bezpečí. Nový domov našla ve Švédsku.
Velký objev
Výzkum s Hahnem pokračoval na dálku, takřka denně jí posílal zprávy o výsledcích. Pak se stalo něco, čemu nerozuměl. Místo transuranu našel po bombardování uranu baryum. Kde se tam vzalo, oba víme, že tam být nemůže, psal Lise do Švédska.
Nemohla by navrhnout nějaké fantastické vysvětlení? Ale nečekal na něj a výsledky zveřejnil nehledě na to, že 2. světová válka byla na spadnutí. Střízlivá Lise zatím nad výsledky vysedávala, někdy sama, někdy se synovcem Otto Robertem Frischem, rovněž fyzikem, a uvažovala.
Jestliže se obrovské uranové jádro roztrhne a Hahn najde baryum, pak zrovna on se určitě neplete. Jenže to znamená, že musí vzniknout ještě druhý prvek a dohromady s baryem musí mít jejich jádra o něco menší hmotnost než jádro uranu.
A tím se musí uvolnit energie. Počítala to znovu a znovu a usoudila, že popis štěpení jádra musí s Ottou zveřejnit, protože se uvolní dosud nepředstavitelná síla. Když Lisin synovec předestřel její závěry Nielsi Bohrovi, prý se praštil do čela:
„To jsme ale byli idioti!“ A odjel o štěpení jádra poreferovat fyzikům do USA. Co pak následovalo, nemohlo vést k ničemu dobrému. Pod krycím názvem Projekt Manhattan se horečnatě rozběhl další výzkum. Skončil svržením atomových bomb na Japonsko.
Tou dobou už byl Němec Hahn internovaný v Británii, a tak novináři oblehli dům ve Švédsku, kde bydlela Lise Meitnerová. A dali jí přezdívku „Matka atomové bomby“. Nikoho nezajímalo, že nabídky, aby se připojila k vývoji bomby v americkém Los Alamos, opakovaně a rozhořčeně odmítala.
Více se dočtete v čísle 11/2023, které vychází již 18.10.2023!
Autor: Kateřina Pavelcová
