V severní Francii v oblasti Pařížské pánve bylo už v roce 2000 objeveno rozsáhlé neolitické pohřebiště. Díky pokrokům v analýze dávné DNA se nyní vědcům podařilo získat genomy 94 jedinců, kteří, jak se ukazuje, spolu byli spřízněni. Jedná se tak o největší pravěký rodokmen, jaký kdy byl rekonstruován..

Pohřebiště známé jako Gurgy, nacházející se v severní Francii, vzniklo před 6 700 lety. Výzkumníkům se zde v polovině roku 2000 podařilo nalézt ostatky 128 jedinců nejrůznějšího věku, a to včetně dětí.

Díky pokroku v získávání a analýze dat dávné DNA mohli vědci z Ghent University v Belgii začít studovat genomy 94 z nich, jež se dochovaly v dostatečné kvalitě. Hlavní autorka studie Maïté Rivollatová , doktorandka na katedře archeologie na Gentské univerzitě v Belgii, k tomu říká:

„Místo se skládalo z jediného hřbitova bez pomníků nebo náhrobků a mnoho kostí nebylo dobře zachovaných.“ Přesto se podařilo získat DNA 94 jedinců.

Obří neolitická komunita

Neolitické komunity se poprvé objevily zhruba před 12 000 lety na Blízkém východě, v regionu zahrnujícím západní Asii, jihovýchodní Evropu a severní Afriku. Tehdy mnoho lidských skupin přešlo od lovu a sběru k zemědělství.

Tato změna životního stylu jim umožnila zapustit kořeny, tedy usadit se na konkrétním místě a vytvořit tam komunity, které se táhly napříč generacemi, což vedlo rovněž ke vzniku rozsáhlého pohřebiště v daném místě.

„Velikost komunity nalezené v Gurgy byla na tu dobu obrovská,“ komentuje to Rivollatová a pokračuje: „Uvědomili jsme si, že bychom mohli prozkoumat sociální aspekty této komunity.“ Výzkumníkům se podařili zjistit, že všichni pohřbení jedinci, u kterých bylo možné extrahovat DNA, se odvozovali od jediného „otce zakladatele“.

Nález jeho kostry byl jedinečný v tom, že původně byla pohřbena na neznámém místě, ale později byla přemístěna poblíž jeho příbuzných v Gurgy. Archeologové našli i ostatky ženy, která byla pohřbená vedle něj, její DNA se ale nepodařilo získat.

64 příbuzných jedinců

Na základě analýzy dat mitochondriální DNA (předávané v mateřské linii) a chromozomu Y (v otcovské linii), stejně jako věku každého jedince v době smrti a jeho pohlaví vytvořili vědci dva rodokmeny. První strom spojoval 64 jedinců napříč sedmi generacemi, je tedy dosud největším záznamem o předcích, jaký byl kdy rekonstruován, druhý obsahoval 12 z pěti různých generací.

Brzy byl objeven tak zvaný „patrilineární vzorec“, v němž byly generace propojeny prostřednictvím mužské linie potomků.

Odborníci si rovněž všimli toho, že zatímco muži zůstávali ve své rodné komunitě, ženy odcházely po dosažení dospělosti jinam. Rivollatová k tomu podotýká: „Ženy, které tam byly pohřbené, nebyly příbuzné a pocházely odjinud.

Také jsme si všimli, že nedocházelo k příbuzenskému křížení, a myslíme si, že právě tento systém ženských odchodů tomu zabránil.“ Dalším zajímavým aspektem zkoumané komunity bylo, že se v ní nevyskytovali nevlastní sourozenci, tedy že synové a dcery měli stejné rodiče.

To znamená, že členové skupiny nebyli polygamní, ale spíše monogamní. „Čím blíže u sebe byli pohřbeni, tím užší byly jejich příbuzenské vazby,“ dodává ještě Rivollatová.