Staroegyptské mumie ani po staletích nepřestávají udivovat. Částečně je to dáno jistým strachem ze světa mrtvých, ale také schopnostmi tehdejších odborníků na mumifikaci. Nově nalezené chemické zbytky poodhalují tajemství, jakým způsobem mumifikace probíhaly..
Vědci konečně odhalili dlouho hledané podrobnosti o balzamovacích postupech, které staří Egypťané používali k uchovávání mrtvých těl. Vodítkem se přitom staly analýzy chemických zbytků v nádobách z jediné známé egyptské balzamovací dílny a také blízkých pohřebních komor.
Odborníci na mumifikaci, kteří zde pracovali, připravovali různé specifické směsi k balzamování hlavy, očištění těla, ošetření jater a žaludku i k přípravě pláten, kterými tělo později obalili.
Ukazuje se, že staří Egypťané nebyli jen výtečnými astronomy nebo matematiky, ale i chemiky. „Staroegyptští balzamovači měli rozsáhlé chemické znalosti a věděli, jaké látky mají nanášet na kůži, aby ji uchovali, a to i bez znalosti bakterií a dalších mikroorganismů,“ prohlásil archeolog z Mnichovské univerzity Ludwiga Maximiliána Philipp Stockhammer.
Celkem vědci objevili 31 nádob plných nejrůznějších chemikálií. Nápisy na nádobách pojmenovávaly balzamovací látky a poskytovaly návody k balzamování. Na jedné z nich byl například pokyn „položit na hlavu“.
Všechny artefakty – pocházející z období 26. egyptské dynastie, která vládla v letech 664 až 525 př. n. l. – byly vykopány v roce 2016 na pohřebišti zvaném Sakkára.
Hned pět nádob bylo označeno nápisem antiu. Původně se předpokládalo, že se jedná o vonnou pryskyřici zvanou myrha. Antiu v Sakkáře však tvořil olej nebo dehet z cedru a jalovce či cypřiše smíchaný se zvířecími tuky.
Nápisy na těchto nádobách naznačují, že antiu mohlo být používáno samostatně nebo v kombinaci s další látkou zvanou sefet.
Ten badatelé popisují jako olej, jehož složky mohou být různé. V Sakkáře byl sefet voňavou mastí na bázi tuku s přídavkem rostlinných složek. Dvě nádoby s tímto názvem obsahovaly živočišné tuky smíchané s olejem nebo dehtem z jalovce nebo cypřiše.
Ve třetí nádobě se skrývaly živočišné tuky a elemi (strom dodnes používaný při výrobě kosmetických přípravků). „Objasnění složek antiu a sefetu v Sakkáře posouvá studium mumifikace dále než dříve“, řekl egyptolog Bob Brier z Long Island University ve státě New York, který se na výzkumu nepodílel.
Řada dalších nádob z balzamovací dílny byla opatřena štítky a v některých případech i návody a pokyny. Badatelé v nich nalezli oleje nebo dehty z cedru a jalovce nebo cypřiše, pistáciovou pryskyřici, ricinový olej, živočišné tuky, zahřátý včelí vosk, elemi a pryskyřici zvanou dammar.
„Většina těchto látek již byla identifikována v dřívějších studiích chemických zbytků z egyptských mumií a balzamovacích nádob v jednotlivých hrobkách,“ poznamenala egyptoložka Margaret Serpico z University College v Lonýně.
„Pryskyřice elemi a dammar však dosud nebyly se staroegyptskými balzamovacími praktikami spojovány a jsou velmi nečekané,“ dodala.
Elemi byl složkou dílenských směsí používaných k mumifikaci hlavy, jater a k výrobě pláten, které se kolem mumie omotávaly. Chemické známky dammaru se objevily v nádobě z jedné z pohřebních komor, která obsahovala zbytky řady látek, což naznačuje, že nádoba byla použita ke smíchání několika různých směsí.
„Konkrétní vlastnosti elemi a dammaru, které napomáhaly konzervaci mrtvých těl, je třeba ještě prozkoumat,“ uvedl Stockhammer.
Staří Egypťané začali mumifikovat své mrtvé před 6 330 lety. Mumifikační postupy a rituály se v první řadě zaměřovaly na zabránění rozkladu těla, aby zesnulý mohl vstoupit do života, o němž lidé žijící ve stínu pyramid, že je věčný.
„Balzamovací a mumifikační postupy se v průběhu času pravděpodobně měnily,“ vysvětluje člen týmu biomolekulární archeolog Maxime Rageot. Směsi balzamovačů v Sakkáře nemusí odpovídat těm, které se používaly například o 700 let dříve pro krále Tutanchamona.
