Fyziolog i filozof. Biolog a básník. Anatom a překladatel. Chemik i psycholog. Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) byl vším – a řečeno s Janem Nerudou vším byl rád. Vzácně se u něj skloubila touha po exaktní vědě s hlubokými myšlenkovými pochody či zasněnou poezií..

Purkyně byl veskrze renesanční člověk a humanitní přírodovědec v pravém slova smyslu. Byl také největším českým vědcem 19. století, a možná i největším vůbec. Kdyby žil dnes, dostal by několik Nobelových cen.

Jeho jméno rezonuje českým prostředím a zanechává za sebou stovky pojmů, názvosloví, objevů….

I tak ho Češi v anketě Největší Čech umístili až na 40. místo mezi Alfonse Muchu a Pavla Nedvěda. Třebaže ho obdivoval i slovutný Johann Wolfgang Goethe, třebaže ho před 155 lety znal celý svět a byl největší vědeckou kapacitou Evropy, srovnatelnou s Isaacem Newtonem nebo Albertem Einsteinem.

Když slavil 55. narozeniny, prohlásil něco, co by se mohlo tesat do kamene. „Já jsem ledacos vynašel (vynalezl), ale s tou nesmrtelností jména se to nesmí brát doslovně. Možná že za sto let málokdo bude vědět, co jest Purkyně.

Ale to nevadí. My také nevíme, kdo vynašel pluh, a přece pluh koná službu celému člověčenstvu. Věc tedy zůstává – a to je to hlavní.“ I géniové se občas mýlí, a to je ta hlavní „věc“.

Talent, který si vybere jinou cestu

Ta „jeho věc“ má podobu nesmrtelných objevů, vlastenectví, neuvěřitelné geniality i pokory. Naučil se několik jazyků, ovládal několik rozličných oborů, byl uznávaný na tolika akademických půdách a setkal se s tolika osobnostmi své doby, že je až neuvěřitelné, že to dokázal jeden člověk za 81 let.

„Sečíst se nedá, co vše povstalo u nás přímou či nepřímou pobídkou jeho,“ napsal už Jan Neruda. Narodil se do doby reforem velkého Rakouska na zámku v Libochovicích místnímu správci, poblíž řeky Ohře, ale ovlivnil světovou vědu jako málokdo v Evropě.

27 let ve Vratislavi

„Úkolem lékařovým je život ne pouze obnovovati a na krátkou dobu udržeti, ale od porušení chrániti a k vrcholu obdivuhodné dokonalosti a krásy přiváděti.“ V tomto výroku se skrývalo všechno, celý smysl Purkyňova života.

Jeho „věc“… Rozhodl se věnovat výhradně výzkumu. Prezentoval se navíc takovými úspěchy, že si ho všimli i za hranicemi. „Jest sice dosud dost značně mlád, ale to budiž při pověsti, která ho předchází, nikoli za prohřešek, ale za přednost bráno…“ prohlásil první pruský ministr vzdělanosti Karl von Altenstein (1770–1840), když v soutěži několika dalších uchazečů rozhodli o udělení profesury 35letému muži, přicházejícímu z Prahy.

Jan Evangelista Purkyně o Velikonocích roku 1823 přebral katedru fyziologie a patologie na lékařské fakultě univerzity ve staroslavné a mnohonárodní pruské Vratislavi. Nebyl vítán, ale výhrady dokázal brzy smazat a prosadit se nejen vědecky a pedagogicky, ale také společensky a lidsky.

V té samé době – někdy v roce 1826 – se Purkyně stal i členem výběrové berlínské lóže svobodných zednářů Zum Pilgrim (U poutníka). Rostl v celosvětově uznávaného přírodovědce, filozofa, fyziologa, psychologa, světoobčana.

Návrat do vlasti

Během 27 let strávených ve Vratislavi uskutečnil v Prusku téměř všechny své nejvýznačnější výzkumy, třebaže nikdy nepřestal být hrdým Čechem. Vrcholem byl rok 1837, kdy na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu představil svůj nejvýznamnější objev – složení živočišné tkáně z buněk s jádry.

Stal se tak spoluzakladatelem nauky o buňkách (cytologie) a přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. Psal se roku 1850, když mu navzdory jeho postojům, vlastenectví, podpoře českého národa a tuhého Bachova absolutismu rakouský ministr kultury a vyučování, hrabě Leopold Lev Thun-Hohenstein (1811–1888), poslal do Vratislavi česky psaný dopis.

Nabídl Purkyněmu uvolněné místo profesora na pražské lékařské fakultě. A tak se Purkyně, oslavovaný jako největší Čech, na jaře 1850 vrátil do vlasti. Vítala ho veřejnost, veškerý český tisk, a Měšťanská beseda uspořádala na jeho počest slavnostní hostinu, kde ho vstřícně oslovili Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Čelakovský, profesor Josef Hamerník, Václav Hanka i další osobnosti českého obrození.

Vrátil se muž, který měl v Evropě věhlas a kromě toho s sebou přivezl v Lešně nalezené torzo Komenského Didaktiky české.

Pan dokonalý a všude

V 62 letech se zapojil do vzniku Sokola. V roce 1851 otevřel fyziologický ústav v Praze. Rok nato spoluzaložil přírodovědecký sbor při Muzeu Království českého (Národní muzeum), současně stál u zrodu českého populárně vědeckého časopisu Živa, vlasteneckého pěveckého sdružení Hlahol, přijal funkci předsedy Akademického čtenářského spolku, byl duchovním reprezentantem Umělecké besedy.

V roce 1854 se stal aktivním členem Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. V letech 1857–1860 otevřel první českou průmyslovou školu, kde byl i ředitelem, a inicioval vznik Spolku lékařů českých a vydával jeho periodika s názvem Časopis lékařů českých.

Stál u zrodu mnoha dalších českých spolků, sdružení a institucí. A v roce 1861 (v 74 letech) byl zvolen poslancem do sněmu Království českého (až do roku 1867). Byl nositelem Leopoldova rytířského řádu a pár dní před jeho smrtí ho rakouský císař povýšil do rytířského stavu.

Pán titulů

Když Purkyně 28. července 1869 ve věku 81 let zemřel, Praha a česká veřejnost se s ním rozloučily způsobem, jaký je většinou určen vládcům. A v úmrtním oznámení byl k jménu zesnulého připojen obdivuhodný výčet jeho hodností, titulů a poct:

doktor lékařství a filozofie, slovutný učenec a badatel ve fyziologii, řádný profesor téže vědy na vysokých školách pražských, člen Berlínské, Petrohradské a Vídeňské akademie, londýnské Královské společnosti, lékařských akademií v Paříži, Bruselu, Vídni a Petrohradě, londýnské společnosti mikroskopické, lékařských společností v Edinburghu, Stockholmu, Vídní, Kodani, Berlíně, Erlangenu a Varšavě, lékařských fakult charkovské a moskevské univerzity, Společnosti nauk v Krakově a Drážďanech.