Před 2500 lety šlo o říši pouští a skal. Přesto si vydobyla pověst světového centra, do kterého mířily karavany ze všech koutů světa. Nebylo divu, že si Persepolis brzy vysloužila přídomek osmý div světa.
Vyrůstala na umělých terasách, v jejím nitru se nacházel palác s rozlohou města. A v něm na zlatém trůně vysedával Dareios III. (380 př. n. l.–330 př. n. l.). Muž, kterého bavilo tahat za nitky.
Netušil ovšem, že ve stínech makedonských hor, mu pomalu rostla konkurence jménem Alexandr (356 př. n. l.–323 př. n. l.), později známý jako Veliký. Vzdělání se totiž chlapci dostalo od toho nejlepšího.
Opojení bohatstvím
Řecký filozof Aristoteles (384 př. n. l.–322 př. n. l.) malého prince učil logice myšlení, síle slov a základům politického jednání. Vše, co v mládí nasál jako houba, později proměnil v činy.
V hlavě mu utkvěla zejména slova o nezměřitelném pokladu Persie. „V pokladnicích Persepole je zlata jako písku. Je to zlato, kterým Peršané zaplatí za své někdejší skutky.“ A za těmito skutky stál další Veliký v dějinách, Kýros II. (?580 př.n.l.–530 př.n.l.) – největší dobyvatel starověku.
Metoda cukru a biče?
Svou velkolepou pouť zahájil tím, že od svého děda médského krále Astyaga (?–550 př. n. l.), získal území dnešního Íránu, Arménie a Turecka. Později pod jeho náporem padla také Lýdie. To mu ale nestačilo.
Rozdrtil babylonskou moc, přičemž jeho bojovnost ho nakonec dovedla až ke Kaspickému moři a pohoří Hindúkuš. Drsného „stop“ se mu dostalo až ve střední Asii v tažení proti Skythům. I přesto Persii stihl načrtnout novou ideu vlády.
Z podrobených národů totiž nedělal otroky, cizí mu byly rovněž masové deportace, vysoké daně nebo náboženský útisk.
Když dva dělají totéž…
Na otcův odkaz později navázal jeho syn Kambýsés II. (530 př. n. l.–522 př. n. l.). Krutý a nepředvídatelný. Nedlouho po svém nástupu k moci dal tajně zavraždit svého bratra Smerdia (?–525 př.n.l.) – co kdyby náhodou v jeho nepřítomnosti hodlal dělat potíže.
Byl to ale právě on, kdo k otcově říši připojil Egypt, během cesty po Nilu hanobil svatyně a nechával usmrcovat posvátná zvířata. Co dobyvatelsky spojil ale naproti tomu lidsky rozdělil. V poddaných se postupně vařila krev, což nedokázal zvrátit ani jeho nástupce Dareios I. (550 př.n.l.–486 př.n.l.).
I přesto se zavděčit pokusil. Říši nechal rozdělit do 20 krajů, jejich obyvatelé ale mohli vyznávat své náboženství, zachovávat si zvyky, mluvit rodnou řečí. Vybudované silnice a pravidelně rozmístěné stanice zase umožnili poslům dostat se do nejvzdálenějších koutů říše během pár týdnů.
…není to totéž!
Na odkaz hojnosti a dobyvatelského veselí se posléze snažili pokračovat také Xerxes (519 př. n. l.–465 př. n. l.) a Kýros Mladší (?423 př. n. l.–401 př. n. l.). Ani jeden však při svém tažení neměl příliš štěstí.
Zatímco jednoho zradily zrádné vlny, kterým nařídil 300 ran bičem, druhý pohořel na velikosti své armády. V té době se ale na scéně objevil mladý makedonský zázrak, Alexandr. A rozhodně nehodlal ztrácet čas.
Jako jednu z prvních věcí nechal shromáždit poděděné vojsko po otci Filipovi Makedonském (okolo 382 př. n. l.–336 př. n. l.) a roku 344 př. n. l. již mířil do Persie. Téměř ihned po vstupu na maloasijskou půdu však narazil na odpor.
Nedaleko mytické Troje, ale nakonec nad perskými satrapy zvítězil. I přesto, že byl málem zabit sekerou jednoho z nich.
Král zbabělec
To měl být ale jen začátek mladíkových úspěchů. Jeho dalším taktickým krokem bylo zabrání všech přístavů, aby je Peršané nemohli použít při útoku na Řecko. Bonusem mělo být odstřižení jejich flotily od zásobování.
U jednoho z nich, Issu, se však makedonský vládce poprvé setkal se svým protějškem, králem Dareiosem III. (381 př. n. l.–330 př. n. l.). Ačkoli se perský velkokrál snažil ze všech sil, a do boje o důležitou tepnu nasadil těžkou kavalerii, nebylo mu to nic platné.
V okamžiku, kdy se sen o jeho vítězství rozléval v krvi raději nasedl do bojového vozu, a zbaběle utekl.
Taktika? Na jedničku
„Alexandrova strategie byla senzační. Bojoval proti nepříteli, který byl v početní převaze, proti vojsku, které se zdálo být neporazitelné. Klíčem k Alexandrovu úspěchu byla rychlost a psychologie…. Byl si vědom toho, že byl soupeř v přesile, nic jiného mu nezbývalo než použít psychologickou válku.
A to uměl skvěle,“ uvedl německý armádní generál Klaus Reinhardt (1941–2021). Zatímco Peršané považovali Řeky za bezvýznamné protivníky, a netoužili si zjišťovat nic o jejich schopnostech, Alexandr zvolil opačný přístup.
Nepřítele si pečlivě studoval – a to nejen po vojenské stránce. Jeho bystrému oku neunikla například loajalita místních nebo fungování perského zemědělství. Věděl tedy naprosto přesně, jak protivník fungoval, a kde byly jeho slabiny.
Král nebo bůh?
I přesto byla cesta do Persepole ještě dlouhá. Čím hlouběji Alexandr postupoval do perské říše, tím více se měnil jeho charakter a chování. Jakákoli skromnost šla stranou, ani stylizace do samotného boha mu nebyla cizí.
Mezitím, co ego makedonského krále a bojovníka povážlivě rostlo, Dareius III. shromažďoval další armádu, tentokrát čítající na 150 000 mužů. Byla vším co měl, a na co se rozhodl vsadit veškeré štěstí. A znovu marně.
Alexandrův triumf totiž s největší pravděpodobností představovala sarissa – čepel z nejlepšího železa na šestimetrové tyči, kterou drželi makedonští těžkooděnci zespodu oběma rukama. Takto vyzbrojené vojsko, navíc zformované do falangy, bylo tou správnou zbraní na naduté Peršany.
Když tedy pěchota narušovala nepřátelskou linii, těžká jízda pronikla do vzniklých mezer v nepřátelském rozestavení – jak jinak než s Alexandrem v čele.
Pomsta za Athény!
Konec bitvy připomínal první střetnutí dvou protivníků u Issu. Zatímco makedonská síla slavila, Dareios III. uprchl, a svůj lid zanechal na holičkách.
Vítězná vojska poté prakticky bez jakéhokoli odporu dorazila do srdce říše, k vysněné Persepoli, kde dobyvatel rozpoutal peklo na zemi. Paláce vyplenil, zbytek budov pohltily ničivé plameny. Pomsta za zničení Athén byla dokonána.
