Tragický osud skotské a francouzské královny Marie Stuartovny vešel do školních učebnic. Přesto její život stále zakrývá nemálo tajemství. Jedno z nich bylo nyní odhaleno ve Francouzské národní knihovně v Paříži.

Život Marie Stuartovny vyhasl na zámku Fotheringhay sychravého 8. února 1587, kdy jí bylo 44 let. Podle dobového zápisu ji kat sťal až na třetí pokus. Na popraviště ji dovedly intriky i vlastní politická krátkozrakost.

A právě do tajů tehdejší politiky dávají nahlédnout téměř půl tisíciletí staré dopisy psané komplikovaným kódem, které Marie Stuartovna posílala francouzskému vyslanci v Anglii mezi lety 1578 a 1584, tedy v době, kdy již byla v anglické internaci.

Jak to tak ve velkých knihovnách a archivech bývá, někde v podzemních komorách leží spousta listin, které na své důkladné probádání a zařazení teprve čekají. Nejinak tomu bylo v Pařížské národní knihovně.

V jedné ze zdejších místností se nacházel velký soubor neoznačených písemností psaných prazvláštní šifrou, o kterých panovalo přesvědčení, že jejich původním domovem je Itálie.

Tyto dokumenty se dostaly do rukou trojice kryptografů, francouzského počítačového vědce George Lasryho, německého profesora hudebních věd Norberta Biermana a japonského fyzika Satoshiho Tomokiya. Tento multidisciplinární tým spolupracuje při luštění historických šifer už deset let.

Lasry je navíc členem projektu DECRYPT, který digitalizuje, přepisuje a identifikuje význam starých kódů.

Jakmile se všichni tři badatelé ponořili do studia zapomenutých dokumentů, velmi rychle zjistili, že šifra nekoresponduje s italštinou, nýbrž s francouzštinou. Tým vypátral slovesa a příslovce, která používala ženský rod, zmínky o zajetí a také klíčové slovo:

Walsingham. Sir Francis Walsingham byl tajemníkem a špionem anglické královny a Mariiny sestřenice a zároveň konkurentky Alžběty I. Indicie záhy ukazovaly na to, že vědci zřejmě nalezli dopisy Marie Stuartovny, které byly po staletí považovány za ztracené.

Nově rozluštěný materiál, který má celkem asi 50 000 slov, vrhá nové světlo na dobu, kterou Marie strávila v anglickém zajetí. Do něj ji nechala uvrhnout Alžběta, protože v rámci boje katolíků s protestanty byla Marie Stuartovna vnímána jako potenciální pretendentka anglického trůnu.

„Marie Stuartovna zanechala rozsáhlý soubor dopisů uložených v různých archivech,“ uvedl Lasry. „Již dříve se však ukázalo, že v těchto sbírkách chybí některé další dopisy, například ty, na které se odvolávají jiné zdroje, ale jinde se nenacházejí.

Dopisy, které jsme rozluštili, jsou s největší pravděpodobností součástí této ztracené tajné korespondence.“.

Anglická královna Alžběta I. byla bezdětná, a v případě jejího úmrtí byla první v pořadí jejích případných nástupců právě Marie Stuartovna. To samo o sobě by nebyl problém, jenže zatímco Marie Stuartovna, vyrůstající ve Francii, byla katolička, tak Alžběta, podobně jako většina Angličanů, byla protestantka.

A anglické protestantské šlechtě stály vlasy hrůzou na hlavě, že by na anglický trůn mohl usednout katolík, který by zemi opět dostal do vleku papežského stolce. Obavy byly o to větší, že Anglie měla ještě v živé paměti vládu Alžbětiny předchůdkyně Marie I. Tudorovny, která protestanty pronásledovala a mnozí z nich skončili svůj život v plamenech.

Alžběta I. považovala Marii Stuartovnu, se kterou se nikdy tváří v tvář nesetkala, za hrozbu pro své postavení. Marie neměla ani ve svém Skotsku na růžích ustláno, i zde se protestantské šlechtě pranic nelíbilo její vyznání.

V rámci mocenských bojů poté, co se vdala za hraběte Jamese Hepburna, který byl obviněn z vraždy jejího předchozího manžela Jindřicha Stuarta, lorda Darnleye, se velká část skotské šlechty dostala do varu.

Královna navíc po sňatku s protestantem Hepburnem ztratila podporu svých dosavadních katolických spojenců ve Francii, Španělsku a v Římě. Šlechtici v roce 1567 královnu zajali a donutili ji abdikovat ve prospěch jejího tehdy ročního syna Jakuba I., který se později stal i králem Anglie.

Marii se podařilo uprchnout a požádala o pomoc Alžbětu. Ta ji však nechala internovat a po devatenáct let ji držela ve vězení pod dohledem hraběte ze Shrewsbury. Marie byla nakonec obviněna z podpory katolické opozice a v roce 1587 byla předána do rukou katovi.

Marie však v zajetí nezahálela. Udržovala pravidelnou korespondenci se svými zbylými spojenci a snažila se najímat posly, aby ukryla své dopisy před nepřáteli. Nově objevené dopisy odhalují dosud netušené podrobnosti o její komunikaci s francouzským vyslancem v Anglii Michelem de Castelnauem. Velvyslanec poté přeposílal dopisy od Marie jejím agentům ve Francii.

Marie však byla pod důkladným dohledem, a její podezřelé aktivity Angličanům neunikly. Zmíněnému Francisi Walsinghamovi některá psaní, která Marie posílala do Francie, padly do rukou. Proto se některé z 57 dopisů, které tým rozluštil, nacházejí i v britských archivech.

Marie si v dopisech stěžovala na podmínky v zajetí a také na svůj špatný zdravotní stav. Stýskala si, že její jednání s Alžbětou I. o propuštění neprobíhala v dobré víře. Marie podrobně popsala svou nechuť k Walsinghamovi i k Robertu Dudleymu, hraběti z Leicesteru, což byla Alžbětin favorit.

V dopisech je také naznačeno, že se Marie snažila podplatit anglické královské úředníky.

Rozluštěné dopisy prozrazují i Mariinu mateřskou úzkost, když byl v roce 1582 unesen její syn Jakub. O rok později byl Jakub propuštěn a stal se skotským králem. „Je to ohromující výzkum a tyto objevy budou literární a historickou senzací,“ řekl historik John Guy z Cambridgeské univerzity, autor knihy Skutečný život Marie Stuartovny.

„Znamenají nejdůležitější nový nález o Marii Stuartovně za posledních 100 let.“ Dopisy podle něj mimo jiné ukazují, že Marie byla „… bystrým a pozorným analytikem mezinárodních záležitostí týkajících se Skotska, Anglie a Francie.“.

Výzkumný tým použil k rozluštění dopisů složité metody kombinující počítačové algoritmy, lingvistickou analýzu a ruční techniky luštění. „Rozluštění kódu nebylo žádným heuréka okamžikem. Trvalo to poměrně dlouho, pokaždé jsme loupali další vrstvu ,cibule‘,“ řekl Lasry.

Zpočátku dokázali výzkumníci pomocí počítačového algoritmu přečíst pouze 30 % textu. Poté ručně analyzovali symboly a testovali jejich významy metodou pokusů a omylů pomocí kontextové analýzy. „Je to jako luštit velmi rozsáhlou křížovku,“ řekl Lasry.

„Nejvíce úsilí stálo přepsání zašifrovaných písmen (celkem 150 000 symbolů) a jejich interpretace – 50 000 slov, což je dost na to, aby se jimi zaplnila celá kniha.“.

Šifry byly podle vědců homofonní, což znamená, že každé písmeno abecedy mohlo být zakódováno pomocí několika šifrových symbolů. Tento postup zajišťoval, že některé symboly nebyly používány příliš často.

Text také obsahoval vyhrazené symboly pro označení běžných míst, slov a jmen. Tým byl také schopen porovnat písmena s některými dokumenty obsaženými ve Walsinghamových písemnostech v Britské knihovně v Londýně a vysledovat podobné šifry.