Pokud budete procházet pražskou Petrskou ulicí, zastavte se u domu číslo 29. Vedle řady firemních cedulí tam najdete pamětní plaketu dosud jediné nositelky Nobelovy ceny, která se kdy narodila v českých zemích. .

Petrská ulice s okolím platila na přelomu 19. a 20 století za elitní židovskou čtvrť. Sídlily tu dobře situované a vzdělané rodiny, mezi nimi vyšší úředník Otto Radnitz s manželkou Marthou a třemi dcerami.

Dívky vyrůstaly v liberálním prostředí, které podporovalo vzdělání, a to i u žen. Ovšem monarchie už tak benevolentní nebyla, podle tehdejších představ muselo něžnému pohlaví stačit dívčí lyceum. Nejstarší Gerty se s tím nechtěla spokojit.

Cílevědomé dívce se zálibou v chemii vyšel otec vstříc a zaplatil jí soukromé kurzy. To byla jediná možnosti, jak dohnat učivo gymnázia a aspoň externě složit maturitu. Že toho dosáhla, připomíná jiná plaketa, tentokrát na gymnáziu v Děčíně, kde jí zkoušku povolili a otevřeli jí tak cestu na univerzitu.

Osudové setkání

Začínala Velká válka (první světová), když Gerty, tehdy ještě Radnitzová, zamířila na těžce vybojovanou lékařskou fakultu na Německé univerzitě v Praze. Spolu s ní do stejného ročníku nastoupil Carl Cori, rovněž potomek dobře situované pražské německé rodiny.

Jeho otec byl zoolog a dlouhá léta ředitel zoo v Terstu. Gerty s Carlem si rychle porozuměli, lidsky i odborně, oba sdíleli stejně hluboký zájem o biochemii. Carla sice z 3. ročníku odvedli do armády a poslali na italskou frontu, ale po návratu pokračovat s Gerty ve výzkumu.

Už během studia zveřejnili svou první práci – týkala se komplementu, součásti imunity.

Promovali v roce 1920, Gerty v lednu, Carl kvůli válečnému zdržení v červnu. Chtěli se vzít, ale mezi jejich rodinami to jiskřilo. Gerty kvůli sňatku sice přestoupila na katolickou víru Coriových, jenže tím pobouřila zase vlastní rodinu.

Aby unikli třenicím, brali se ve Vídni, kde si oba také našli práci. Carl nastoupil na interní kliniku, Gerty do dětské nemocnice, což odpovídalo tehdejším představám na uplatnění pro ženy lékařky. S tím, co je pro ženu ve vědě vhodné a kam až smí postoupit, bojovala následujících skoro 30 let, paradoxně až do udělení Nobelovy ceny.

Teprve ta jí pomohla k vzestupu a k profesorské pozici, kterou měl její muž už řadu let. Ve Vídni ovšem byla na začátku kariéry, a práce v dětské nemocnici jí nevadila, našla si i speciální zájem, zkoumala poruchy štítné žlázy. Už tehdy trávila raději čas v laboratoři než s pacienty.

Emigrace do USA

Útěk do Vídně, která se po válce stala pro pražské rodáky už cizinou, nebyl zdaleka tak dobrým nápadem, jak si představovali. Rakouské hospodářství bylo v troskách, zásobování Vídně potravinami vázlo tak silně, že Gerty začala podvýživa ohrožovat zrak.

K tomu znatelně narůstaly antisemitské nálady. Jako na zavolanou pak přišla nabídka na práci z USA. Pro začínající vědce to sice nebylo nic, co by si představovali, jen rutinní laboratorní vyšetření, ale byli v bezpečí a oproti Vídni relativně zajištění.

Ovšem výzkumu se mohli věnovat jen soukromě. A narazili na jeden nečekaný problém. Bylo jim důrazně vysvětleno, že je zcela neamerické, aby manželé pracovali společně kvůli podezření z protekce. Pro Coriovi to představovalo nepříjemnost, s níž se pak potýkali roky.

Od studií byli zvyklí bádat společně a doplňovat se. Situace se vyvíjela nevýhodněji pro Gerty, zkostnatělé představy tehdy omezovaly ženy i v USA. A tak zatímco Carl v hierarchii stoupal a v roce 1931 se stal profesorem a ředitelem farmakologického ústavu, Gerty zůstávala v pozici vědecké asistentky.

Nerovnoměrně se vyvíjely i jejich platy, v jedno období dostával Carl dokonce desetinásobek toho, co jeho stejně vzdělaná a nadaná žena.

Práce na sobě

Ale Gerty se nevzdávala. Věřila v usilovnou pracovitost, která jí kdysi pomohla na univerzitu, a tak musela pomoct i teď. Dny trávila v laboratoři a po večerech ležela v knihách, aby si rozšířila obzory.

Na každý týden si objednávala 5 naučných publikací, a tak si poznenáhlu vybudovala udivující přehled a schopnost zasvěceně debatovat na kdejaké téma, od zemědělství až po politiku, ale třeba i o vaření, což bylo pro ženu, která veškerý čas trávila v laboratoři, zvláště tenký led.

Traduje se, že nedobrovolně laboratoř opustila jen jednou za 25 let a jen kvůli tomu, že ji přesvědčili, že už je opravdu nutné vymalovat.

Při takovém nasazení výzkum postupoval rychle kupředu. Už v roce 1929 vydali Gerty s Carlem článek, kde popsali svá zjištění, jak tělo pracuje se zásobami cukru v podobě glykogenu uloženého v játrech. Pro jejich objev se ujal název Coriho cyklus, ačkoli Carl opakoval, že šlo o výsledek společného výzkumu. Marně, pojem Coriho cyklus stojí v každé učebnici.

Základy léčby cukrovky

O co vlastně šlo? Coriovi objevili geniálně jednoduchý princip, jakým tělo zajišťuje energii pro svaly. Glykogen z jater rozloží na glukózu určenou pro práci svalů, a laktát čili sůl kyseliny mléčné, která se do jater vrátí a slouží k opětovné produkci glykogenu jako nové zásoby energie.

Článek vzbudil ohromnou pozornost a Carl dostával nabídky na zaměstnání z univerzit napříč Spojenými státy. O Gerty však nestáli, a tak Carl odmítal. Až Washingtonská univerzita souhlasila, že pro ni také něco najde.

A našli – pozici vědecké asistentky, zatímco Carl nastoupil jako šéf farmakologie. Bez ohledu na nerovné podmínky Gerty dál detailně zkoumala cyklus glykogenu. Spolu s Carlem v roce 1936 izolovali látku, později označovanou jako Coriho ester, která do hloubky vysvětlovala proces vzniku glykogenu a umožnila ho také napodobit laboratorně.

Krok za krokem byli schopni demonstrovat, jak se do cyklu zapojuje glykogen uložený ve svalech, že se z něj rovněž odštěpí laktát, který putuje do jater, a slouží opětovnému vzniku glykogenu. Přišli také na klíčový vliv hormonů hypofýzy na množství glykogenu a krevního cukru.

Jejich výzkum měl obrovský význam pro rozvoj medicíny a položil základy moderní léčby cukrovky. V roce 1947 za své objevy získali Nobelovu cenu, tentokrát oba.

Pozdní pocty

Gerty se po desetiletích, kdy přicházela zkrátka, konečně dočkala uznání i odpovídající pozice na univerzitě. Radost kazila vážná nemoc, která se ozvala jako následek jejího dávného experimentu s ozařováním buněk rentgenovými paprsky.

Zhoubnému onemocnění kostní dřeně podlehla o 10 let později. Carl ji přežil o celých 27 let. Nevyléčitelné nemoci dlouho vzdorovala a snažila se dál pracovat, poslední článek o výzkumu vrozených poruch glykogenu u dětí vydala měsíc před smrtí.

Paradoxně se její objev pak v učebnicích usadil jako Coriho nemoc. Také z pomůcky pro sledování množství vstřebávaného cukru, kterou vymysleli společně s Carlem, se ze zvyku či nezájmu stal Coriho koeficient.

Ačkoli se dočkala řady poct, ne všechny vědecké křivdy byly napraveny. I uznání v rodném městě na sebe nechalo čekat víc jak půl století po udělení Nobelovy ceny, kterou dostala jako první žena za medicínu.

Pamětní deska na jejím rodném domě byla odhalena až v říjnu 2000, společně s plaketou v Salmovské ulici 6, kde přišel na svět Carl Cori.