Většina dosud známých planet svůj život tráví v rodinném kruhu s mateřskou hvězdou a mnohdy i s planetárními sourozenci. Ale jak to tak někdy bývá u lidí, tak i mezi planetami může dojít ke konfliktu, v tomto případě gravitačnímu.
Právě gravitační síly mohou některou z planet, která dosud spokojeně obíhala svou hvězdu, udělat planetárního bezdomovce..
To, že se občas nějaká neposedná planeta urve ze řetězu a vydá se vstříc vesmírným dobrodružstvím, astronomové tuší už od 90. let minulého století. Jenže o nich vědí zoufale málo, protože takové těleso lze jen obtížně pozorovat.
Před pár lety objevená planeta s naprosto nepoetickým a nezapamatovatelným názvem CFBDSIR2149 J214947.2-040308.9 však určité možnosti ke sledování naskytla. Pohybovala se totiž ve vzdálenosti pouhých 100 světelných let od Země.
Planeta byla objevena pomocí teleskopu VLT Evropské jižní observatoře v severním Chile a Kanadsko-francouzsko-havajského teleskopu. Dodnes není zcela jasné, zda sirotek je planetou, mohl by být též hnědým trpaslíkem, tedy tělesem, které už není planetou, ale ještě není hvězdou.
Nicméně většina měření ukazuje, že vesmírný tulák bude opravdu planeta. Astronomové to potvrdili s 87% jistotou.
Objekt rozhodně nebyl žádný drobek. Planetárním králem naší sluneční soustavy je ohromný Jupiter. Proti vesmírnému tulákovi by si však připadal jako Gulliver v říši obrů, vždyť osamělé těleso jej hmotností šestkrát převyšuje.
Podobných planetárních nomádů však vesmírem putuje mnohem více. Možností, jak se stane, že se najednou planeta stane tulákem a vydá se na bezcílnou pouť prostorem, je více. Jedna skupina vzniká v rámci planetárního systému a později je vyvržena do vesmíru, zatímco druhá skupina se rodí samostatně podobně jako hvězdy, tedy z plynu a prachu. Který z těchto procesů je častější, není dosud známo.
Jedním z nejpravděpodobnějších scénářů vzniku potulných planet je zmíněná nestabilní gravitační interakce mezi planetami. Ta může vést až k tomu, že planeta opustí bezpečí své soustavy. Nedá se vyloučit ani to, že k podobnému planetárnímu konfliktu došlo v minulosti i v naší Sluneční soustavě.
Některé modely naznačují, že v dávných dobách bylo pořadí planet jiné a vztahy mezi nimi bouřlivé. Například Jupiter s vysokou pravděpodobností spořádal planetu velikosti Země, jak o tom svědčí skladba jeho jádra (více viz letošní Panorama 21. století – Fascinující vesmír).
Kdoví, zda se některá z planet nezalekla Jupiterova apetitu a nevzala raději do zaječích.
Za tím, že se planeta vydá na nedobrovolný nekonečný výlet, však mohou stát i vnější faktory. Stačí, když za humny proletí nějaké cizí těleso a dosud stabilní systém se propadne do chaosu. Podle studie z roku 2015 něco takového zažila před 70 000 lety i naše Sluneční soustava.
Průlet červeného trpaslíka nazvaného Scholzova hvězda sice nenarušil oběžné dráhy planet, ale zřejmě způsobil zmatek v Oortově oblaku. Právě tam je porodnice a domov mnoha komet, které tak zřejmě změnily své dráhy a mnohé si to namířily ke Slunci.
Další příčinou planetární dezerce mohou být procesy v samotné mateřské hvězdě. Hvězdy jsou dynamickými objekty a ne všechny jsou klidné jako naše Slunce, které si v současnosti v klidu hraje se svou fúzní reakcí a nepokojné začne být až za pět miliard let.
Ale až se jednou začne proměňovat v rudého obra, nelze vyloučit, že v reakci na to některý z plynných obrů bude vymrštěn do mezihvězdného prostoru. Hvězdné exploze totiž mohou být tak silné, že buď zničí nebo od sebe odeženou vše, co se nachází v její blízkosti.
Vesmírní planetární tuláci, kteří se zrodili z kolapsu mezihvězdného plynu a prachu, jsou kapitolou samou pro sebe. Ty největší z nich se dají považovat za neúspěšné hvězdy. Nezískaly totiž tolik materiálu, aby dokázaly ve svých útrobách nastartovat termojadernou fúzi.
Mezinárodní astronomická unie již navrhla označovat tyto větší tulácké planety jako subhnědé trpaslíky.
Měsíce kolem planet a planetek jsou natolik běžnou záležitostí, že Merkur a Venuše musejí mít komplexy, že žádné nemají. Zdá se, že ani nomádským planetám oběžnice neschází. Podle studie z roku 2021 publikované v odborném časopise International Journal for Astrobiology je dokonce možné, že se na těchto exoměsících nachází i kapalná voda.
Zde ovšem astronomové zatím narážejí na problém definice těchto těles. Příkladem takového objektu je Cha 110913, který astronomové objevili v roce 2004. Je zajímavý tím, že má vlastní planetární disk. Pokud by tedy těleso Cha 110913 bylo považováno za subhnědého trpaslíka, objekty na jeho oběžné by splňovaly definice planety.
Pokud by však bylo klasifikováno jako toulavá planeta, byla by obklopena „jen“ měsíci.
Astronomové odhadují, že v naší galaxii se mohou potulovat miliardy planet bez domova. To znamená, že Mléčná dráha by mohla obsahovat více potulných planet než skutečných hvězd. Jak se technologie zdokonalují, budou astronomové schopni odhalovat stále více a více takových objektů.
A nejen těch velikých, astronomům se již podařilo detekovat i tuláckou planetu velikosti Země.
