Před 2. světovou válkou vypadal svět ještě v pořádku. Pak ale hrozil konec ve jménu vědy. Lékaři překotně potřebovali zjistit, co se stane, když aplikují mikrogramy uranu do žíly? Jak rychle se dostanou izotopy radioaktivního železa do placenty těhotných žen? A kolik stovek rentgenů záření gama snesou mužská varlata…?

V prosinci 1941 se svět zmítal v jednom z největších chaosů moderních dějin. Japonci ovládali východ Asie, Hitler svíral Evropu a stanul před Moskvou. A k tomu vědci přestali být omezeni technologií své doby.

Už byl známý uran a vědělo se, co je radioaktivita a radium (1898). Když polská vědkyně Marie Curie-Sklodowská (1867–1934) a její francouzský manžel Pierre Curie (1859–1906) přebírali v roce 1903 Nobelovu cenu za výzkum radioaktivity, varovali:

„Ve zločinných rukou se může stát velice nebezpečnou. Je lidstvo dosti zralé, aby nové znalosti využilo k dobru?“.

Mnozí se nad tím vůbec nepozastavovali. Někteří dokonce pochybovali, že štěpení atomů, i kdyby se zdařilo, bude mít nějaký praktický význam.

Jenže to se mělo změnit.

Už v roce 1924 americká sufražetka Christabel Pankhurstová (1880–1958) ve své knize předpovídala plošné ničivé zbraně na bázi atomové energie. V té době věda, fyzika a chemie dosahovaly překotných pokroků.

Pokroky lidstva

Učilo se o teorii radioaktivního rozpadu (1902 – Ernest Rutherford), o stavbě atomu (1913 – Niels Bohr) a co dělá neutron (1932 – James Chadwick). Geniální Enrico Fermi v roce 1934 neutrony použil k „bombardování“ atomového jádra a Leó Szilárd o dva roky později jako první popsal řetězovou reakci a tedy i princip atomové bomby. V roce 1940 dva vědecké týmy připravili plutonium.

Princip bomby

Do výzkumu vojenského využití jaderné energie se jako první pustilo nacistické Německo. Dodnes však není jisté, zda byla cílem jejich Uranového projektu opravdu jaderná bomba. Podle řady historiků šlo pouze o pohon vojenské techniky na principu štěpné reakce.

„Otázka bomby na stejném principu se pochopitelně nabízela a němečtí vědci o ní minimálně uvažovali,“ říká historik Richard Rhodes.

Do tuhého začalo jít na jaře roku 1939, kdy nacisté obsazením Československa získali přístup k uranovým dolům v Jáchymově. Proto 2. srpna 1939 Albert Einstein (1879–1955) a fyzik Leó Szilárd (1898–1964) v čele skupiny vědců varovali americkou vládu před německým výzkumem a vyzvali prezidenta F. D. Roosevelta (1882–1945) k zahájení vývoje americké jaderné bomby.

Manhattan

Paradoxem je, že když Amerika v roce 1941 v tajnosti spustila projekt Manhattan, Německo svůj jaderný projekt utlumilo a zaměřilo se na chemické zbraně a balistické střely. Americký se ale rozjel na plné obrátky po japonském útoku na Pearl Harbor.

Spojené státy vstoupily do války a projekt atomové bomby měl otevřen neomezený účet.

Uran a plutonium

Prvotní rozhodnutí týkající se zbraně byla založena na množství uranu 235 a plutonia vytvořené v reaktorech. Z těchto výsledků stačilo získat kritické množství k vyvinutí bomby. Výroba uranu 235 nicméně byla s tehdejší technologií obtížná, zato výroba plutonia jednodušší, jelikož bylo vedlejším produktem jaderných reaktorů vyvinutých Enricem Fermim už v roce 1942. Tehdy jeho tým na fotbalovém stadionu v Chicagu uskutečnil kontrolovanou řetězovou reakci při štěpení jádra atomu v prvním jaderném reaktoru.

První dávka plutonia byla získána na přelomu roku 1944/45 a odeslána do laboratoře v Los Alamos v Novém Mexiku 5. února 1945.

Největší projekt lidstva

Náklady projektu Manhattan dosáhly částky odpovídající dnes 670 miliardám korun. Z rozpočtu ale spolykaly 90 % nákladů stavby továren, zbylých 10 % připadlo na vývoj samotných zbraní.

Práce probíhající po celých USA koordinovalo nově vzniklé centrum projektu v Los Alamos v Novém Mexiku. Zaměstnalo se přes 225 000 lidí a dalších téměř 500 000 lidí na něm pracovalo nepřímo, přitom mnozí ani netušili, že se podílejí na vývoji atomové bomby.

Projekt byl tak tajný, že o něm nevěděl ani viceprezident Harry Truman (1884–1972). Dozvěděl se o něm, až když po Rooseveltově smrti přebral jeho funkci.

Počátkem roku 1945 byla atomová bomba téměř hotová. Znepokojení vědci sice varovali Trumana před jejím použitím, ale jejich názor nikoho nezajímal. První ostrý test se měl konat 16. července ráno na opuštěné letecké základně Alamogordo pod kódovým označením Trinity.

Ničitel světů

V tu chvíli si ještě nikdo nedokázal představit účinky. Někteří fyzici se dokonce obávali, že by exploze mohla zapálit vodík v zemské atmosféře a spálit celou planetu na škvarek.

Přesto Američané pumu odpálili…

Přesně v čase 5:29:45 byla v poušti White Sands odpálena první jaderná zbraň v historii lidstva. Plutoniová bomba explodovala silou ekvivalentní výbuchu 20 kilotun TNT. Atomový hřib dosáhl do výšky 12 km.

„Celou krajinu ozářilo spalující světlo, mnohokrát silnější než polední slunce,“ prohlásil americký generál Thomas Farrell.

Lidstvo právě vstoupilo do atomového věku. „A nyní se stávám ničitelem světů,“ zašeptal citaci šéf projektu Manhattan Robert Oppenheimer (1904–1967) z hinduistického eposu Bhagavadgíta při pohledu na své dílo zkázy.

Věda v ten den učinila obrovský pokrok, ale nikdo přesně nevěděl, co teorie dokáže v praxi. A tak se experimentovalo a decimovaly životy, protože odpovědi ležely za extrémy…

Nesvítící králíci

Co: uran a plutonium do žíly

Kde: USA (1945–1957)

Bylo krátce po druhé světové válce. Obyčejný svět se radoval ze svobody, zato elity trápil mráz studené války a kataklyzma jaderného potenciálu. Amerika chtěla být připravená a znát odpovědi na otázky….

Kolik svinstva lidské tělo vydrží?

Psal se 17. duben 1947, americká Komise pro atomovou energii v národních laboratořích Oak Ridge v Tennessee připomnělo, že by „bylo žádoucí, aby nebyl nikdy vydán žádný dokument, který by se týkal experimentů na lidech, a mohl by mít nepříznivý vliv na veřejné mínění, nebo by mohl vést k žalobám. Dokumenty týkající se takové práce by měly být označeny jako ‚tajné.‘“.

Když válka skončila a poptávka po plutoniu klesla, na 1000 vědců nemělo co dělat.

Vznikl tak prostor na to zjistit, co že to věda vlastně udělala, co jedy dělají s tely.

V roce 1946 byly v reaktoru X-10 vyrobeny první lékařské izotopy a během čtyř let se na 20 000 vzorků poslalo do různých nemocnic po Spojených státech. Stačilo jen najít někoho, kdo by to otestoval na „dobrovolnících“.

Etika až na třetím místě

Od dubna 1945 do 18. července 1947 vybrali vědci 18 „subjektů“ a zahájili sérii tajných experimentů pro vpichování plutonia do žil. Podávané dávky se pohybovaly v rozmezí 95–5900 nanocurie (starší jednotka radioaktivity).

Mezi roky 1946–1947 vědci z Univerzity v Rochesteru podali šesti pacientům injekčně uran 234 a uran 235 v dávkách v rozmezí od 6,4 do 70,7 mikrogramů na kilogram tělesné hmotnosti.

Chtěli zjistit, jaké množství uranu ledviny tolerují, než je to poškodilo. Spisovatel Jonathan D. Moreno (*1952) v knize Undue Risk: Tajné státní experimenty na lidech připomíná pokusy věhlasného doktora Williama Sweeta, brilantního mozku z Harvardu, ve všeobecné nemocnici v Bostonu.

Sweet v letech 1953–1957 provedl experimenty pod vládním štítem tajnosti. Vybral si 11 smrtelně nemocných pacientů v komatózním nebo polokomatózním stavu a injekcí jim podal určitou dávku uranu, aby zjistil jejich životaschopnost a chemoterapeutický potenciál léčby nádorů mozku.

V roce 1995 Sweet zavzpomínal, že všechny subjekty nebo jejich rodiny mu poskytly souhlas s léčbou. Avšak minimálně jednoho injektoval uranem, když ho přivezli do nemocnice v bezvědomí, a zemřel, aniž by lékaři znali jeho identitu.

Doba plutoniová

V roce 1945 lékař z Manhattanu Joseph Gilbert Hamilton diagnostikoval jistému Albertu Stevensovi rakovinu žaludku a nasadil léčbu plutoniem 238 a plutoniem 239 bez jeho informovaného souhlasu. Problém navíc byl, že Stevens nikdy žádnou rakovinu neměl.

Doktor Hamilton po léčbě a odstranění benigního (nezhoubného) nádoru prohlásil Stevense za uzdraveného – a ten žil dalších 20 let (dožil se 79 let) s plutoniem v těle. Ale protože Stevens dostal opravdu velkou dávku, která byla mnohonásobně vyšší než u kohokoli jiného, byly v roce 1975 jeho zpopelněné pozůstatky bez souhlasu příbuzných tajně vykopány a převezeny do Národního úložiště lidských radiobiologických tkání.

Paradoxně sám lékař Joseph G. Hamilton už coby ředitel biomedicínského výzkumu v Berkeley zemřel v 50 letech na leukemii.

Američtí lékaři a vědci kontaminovali plutoniem další Američany v desítkách případů. Injekci plutonia dostali tři pacienti v nemocnici v Billings na univerzitě v Chicagu. V roce 1946 byla šesti zaměstnancům hutní laboratoře v Chicagu podána voda, která byla kontaminována plutoniem 239, aby vědci mohli studovat, jak se izotop vstřebává do trávicího traktu.

Tito Američani byli prvními oběťmi pokusů, k nimž v USA došlo. Celkem se jejich počet vyšplhá na 400. Záznamy o výzkumu zveřejnila americká vláda v roce 1995.

Celý článek si můžete přečíst v čísle 4/2023, které vyjde 16. března