Pokud se dotknete naší kopřivy dvoudomé, zabodnou se vám do kůže její trichomy, které způsobí bolest a svědění. Ovšem to je nic proti ďábelskému kopřiváku morušovitému, jehož kontakt s lidskou kůží vyvolává pocit ne nepodobný poleptání kyselinou….
Kopřivák je v průměru dva až čtyři metry vysoká stálezelená rostlina s širokými „lopuchovitými“ listy, která roste výhradně na severovýchodním pobřeží Austrálie, ve spolkových státech Nový Jižní Wales a Queensland, a na Moluckých ostrovech v Indonésii.
Většinou vypadá jako malý strom s dřevnatým kmenem o průměru do 5 cm. Jeho nebezpečnost pro člověka spočívá v množství kratičkých, ostrých křemičitých vláken, z nichž se uvolňuje žahavá látka. Už po dvaceti minutách strávených v blízkosti této rostliny se dostaví palčivá bolest v nose či krvácení z něj, a další dva dny budete pravděpodobně dýchat jen ústy.
Horší než 30 vosích žihadel
Ještě horší je ale fyzický kontakt s kopřivákem. Jeho tenké chloupky se v kůži odlomí a ta se nad nimi uzavře, takže je není možné jednoduše odstranit třením nebo vytažení. Vlákna obsahují neurotoxin, který bezprostředně způsobí bolest.
Ta se od počínajícího brnění po 20 až 30 minutách vystupňuje do extrému a projevuje se i v místech, která nebyla zasažena. Někteří ji přirovnávají k bolesti „třiceti vosích žihadel najednou a k tomu opalování kůže kauterizačním plamenem“, jiní ji popisují jako „pocit leptání kůže celého těla kyselinou“.
Zarudnutí a bolest přetrvají po dobu dvou až tří dní a vychází ze všech mízních uzlin, protože se nejedná o alergickou reakci, ale o komplexní reakci těla na otravu neurotoxinem. Žahavá vlákna kopřiváku navíc vydrží přichycena ke kůži až půl roku a poleptat vás mohou i vylisované vzorky z herbáře staré desítky let.
Ačkoliv se tradují nejrůznější hrůzostrašné historky o smrti způsobené požaháním kopřivákem, z nichž nejoblíbenější je ta o muži, který listy rostliny omylem použil místo toaletního papíru, nezakládají se na pravdě. Žádná lidská úmrtí nejsou doložená.
Před kým se chrání?
Je ovšem smutným faktem, že stejně jako na člověka působí jed kopřiváku i na koně a psi. Několik koní se po zasažení neurotoxinem začalo chovat nezvladatelně, a proto museli být zastřeleni. Pro vědce nicméně tento extrémní obranný mechanismus představuje nevysvětlitelnou záhadu, protože do kontaktu s lidmi, koňmi a psy přichází rostlina jen posledních pár desítek let.
Původní australské druhy fauny si totiž proti ní vybudovaly rezistenci. Dokládají to díry na listech této kopřivovité rostliny.
Botanička Marina Hurleyová z Centra ekosystémových věd univerzity v Novém Jižním Walesu se zkoumáním kopřiváku zabývala. Zjistila, že je snadnou potravou pro mandelinkovité brouky a další zástupce australského hmyzu, kteří sají z rostliny mízu.
Bez větších obtíží si s touto rostlinou poradí i zástupci malých vačnatců, například klokani znamenaní. O nich botanička říká: „Ti dokáží za jedinou noc oholit celou rostlinu a úplně ji zbavit listí.“.
