Každý, kdo jde s dobou, musí mít ty správné křivky. Nejlépe společně s kruhy pod očima a souchotinářským vzhledem. Jsme ve viktoriánské éře – v období, které začíná chrlit zázračné způsoby, jak snadno, rychle a bez práce zhubnout. A jak se zdá, novověk neskončil, novověk trvá….

A s ním i nárazové diety. Hubnout se lidé pokoušejí už tisíce let, ovšem v posledních 200 letech nastává boom dietního průmyslu, který slibuje rychlou pomoc. Třeba lékař Jean A. Brillat-Savarin (1755–1826) měl sice „lýtko pevné jako arabský kůň“, 30 let předtím ale bojoval s velkým břichem.

Stal se také jedním z prvních průkopníků nízkosacharidové diety. Nad svými pacienty držel pevnou ruku. „Nepodaří-li se vám shodit, stanete se tlustými a ošklivými, těžkopádnými a astmatickými a nakonec zemřete ve vašem vlastním rozpuštěném sádle,“ varoval.

„Já budu tam a budu to sledovat.“ Tlak na to zhubnout byl obrovský a žádná dieta nebyla dost šílená, pokud slibovala úžasné výsledky.

1: Octová dieta

Nevýhoda: Podrážděný zažívací systém

Zajímavost: Její propagátor lord Byron díky ní zhubne na 57 kilogramů

Bez lorda Byrona (1788–1824) by byl svět ochuzen o Dona Juana, ale i o masové rozšíření octové diety a s tím související úporné bolesti žaludku a střev, které měla tato agresivní metoda na svědomí.

Byron octovou dietu sice nevymyslel, ovšem jejím používáním ji natolik zpropagoval, že ji zkoušel kdejaký baculatý mladík nebo oplácaná dívka, jejichž vzhled se do období romantismu plného zádumčivých a pobledlých hrdinů příliš nehodil.

Lord Byron celý svůj život bojoval s váhou, a ne vždy to byl ten obdivovaný hubený až neduživý idol. Podle svého životopisce měl „morbidní sklon k tloustnutí“. V zájmu jídla musely občas ustoupit i všechny společenské konvence.

„Poručík E. právě dorazil z Faenzy,“ psal si na konci ledna 1821 během svých cest. „Pozval jsem ho zítra na večeři. Dnes ne. Dnes tam byla malá kambala [ryba], kterou jsem chtěl sníst celou sám. Snědl jsem.“.

Chorobný dietář

Byron věřil, že tuk je jeho nepřítel. Stejně jako ostatní byl přesvědčen, že nadváha vedla k letargii, otupělosti a zpitomění, a žil v úzkosti, že jeho kreativita bude ztracena, pokud si dovolí se najíst.

Zatímco ve svých 18 letech vážil 88 kilogramů, o pět let později už jen 57. Mořil se proto hladem, držel diety, vrstvil na sebe oblečení, aby se víc potil, neustále si přeměřoval zápěstí a pas a odmítal jíst, když je shledal silnější.

Bral si silné dávky projímadel, odolával pokušení a hned mu zase propadal, vrhal se nekontrolovatelně na jídlo, hltal obrovské porce, a potom zase hladověl. Bylo jen otázkou času, kdy vyzkoušel novou dietu na scéně – konzumaci octa.

Po octu přejde chuť

Byron ocet pil a jedl brambory octem napuštěné. Vedlejší efekty – zvracení a průjmy – byly v zájmu hubnutí. Ale protože excentrik Byron s mnoha sexuálními eskapádami byl celebritou, jeho příkladu začala následovat i trendová veřejnost.

Lord Byron nakonec poslal svoje dietami zhuntované tělo předčasně do hrobu, octová dieta ho ovšem přežila. Na konci 50. let 20. století se stala opět populární. Dnes jablečný ocet polykají před každým jídlem po lžičkách novodobé celebrity, za svou postavu mu údajně vděčí Victoria Beckhamová i Megan Foxová.

2: Fletcherismus

Nevýhoda: Ztráta chuti k jídlu

Zajímavost: Fletcher radí každé sousto rozžvýkat do úplného zkapalnění

Američan Horace Fletcher (1849–1919) byl výstřední muž. A také tlustý. Už mu bylo 40 a vážil bezmála 100 kilogramů. Pro jeho váhu mu pojišťovna odmítla uzavřít životní pojistku. Jak sám později vzpomínal, „byl jsem starý čtyřicátník na cestě k rychlému úpadku“.

O dekádu později, ve svých 58 letech, byl ovšem ve své vrcholné fyzické kondici a ve zdatnosti porážel i o půlku mladší studenty. A byl i milionář. Lékaři ho nazývali hříčkou přírody, Fletcher sám celou proměnu odkazoval na svůj dietní program.

Tvrdí, že díky vlastní metodě shodil 25 kilogramů. Ta spočívala v opravdu důkladném přežvýkání každého sousta, dokud všechna chuť nevymizela. Jídlo se poté coby naprosto kapalné „spolklo samo“. K tomu jsou potřeba silné čelisti, a také silný žaludek.

„Velký Žvýkal“

Fletcher doporučoval přežvýkat každé sousto 32krát, jednou za každý zub, některá jídla si ale vyžadovala i stovku žvýknutí, a v případě takové šalotky bylo třeba kousnout až 700krát. Sám objevitel si na metodě cenil především toho, že živiny byly vstřebány rovnou do oběhu těla, tak se zamezilo hnilobnému rozkladu jídla ve střevech.

Fletcher se vychloubal, že defekoval pouze jednou za 14 dní a že jeho stolice „vypadá jako vlhký jíl a voní po teplých sušenkách“. Vždy s sebou nosil malý vzorek, aby se každý mohl přesvědčit na vlastní oči a nos.

Žádné jídlo přitom nebylo zakázané, pokud ho strávník řádně rozmělnil. Fletcher se stal dietologickou legendou, ačkoliv sám miloval cereálie s plnotučným mlékem a hromadnou cukru, stejně tak dortíky a slazenou kávu. Nutné bylo ovšem rozžvýkat také tekutiny, aby se spojily se slinami.

Žaludek na vodě

Jeho technika se setkala s obrovským kladným přijetím mezi odborníky i veřejností. Společné večeře se tak změnily v nekončící mletí pantem v domě Franze Kafky (1883–1924) i Johna D. Rockefellera (1839–1937).

Proslýchá se, že módní Angličané pořádají žvýkací dýchánky, kde si vzájemně se stopkami v rukou měřili obligátní pětiminutovku strávenou nad každým soustem. Fletcher dokonce i navrhl armádě, že s jeho plánem by mohla snížit příděl potravin pro vojáky až o dvě třetiny.

I zde ale existoval a existuje háček – není výjimkou, že se dietář po pár letech oddaného zkapalňování potravy v ústech prožvýkal až k naprosté averzi k jídlu.

3: Lázně a mýdlo

Nevýhoda: Riziko srdečního selhání

Zajímavost: Redukční mýdlo láká na zeštíhlení problematických partií

Noviny začaly v 19. století přinášet zaručené informace o tom, jak koupele v minerální vodě a její pití (ne nutně té samé) léčily kurděje, žloutenku, nervózu i krtici. Nadváha byla považována za další nemoc, s kterou by si lázně mohly poradit.

Léčebná síla vody si získala své zapálené zastánce a v jejich čele stál John H. Kellogg (1852–1943), americký chirurg se specializací na svěrač a konečník. V jeho lázeňském komplexu byli otylí pacienti hněteni na masážních strojích, podstupovali studené sprchy a zábaly, byli aranžováni do potících pytlů a nořili se do elektrických koupelí.

Po nízkokalorickém jídle pak byli odměněni klystýrem. Ve 20. letech už jich Kellogg ve svém sanatoriu uvítal na 7000 ročně.

Bič na tloušťku

Parní koupele ale nebyly nejlepší volbou pro přetížené srdce obézních lidí. Třeba lékař Jean Frumusan v knize Léčba obezity (1924) kritizoval lázně za to, že pacienty s nadváhou louhovaly až hodinu ve vodě o teplotě 65 stupňů, aby se z jejich těla vyškvařil tuk a vyšel pot.

Pacient u toho lapal po dechu, srdce mu tlouklo a bojoval se zavařeným mozkem, jen aby poté prošel studenou sprchou nebo hydroelektrickou koupelí. Nic z toho nemělo pražádný efekt na odbourávání tuku.

Hloubkový odmašťovač

A pak tu byla speciální redukční mýdla, která slibovala zázraky na počkání, a to bylo vždy silné lákadlo. „Smyjte tuk a věk s La-Mar redukčním mýdlem!“ chvástal se reklamní leták. „Výsledky rychlé a úžasné.

Bez diet a cvičení. Jako kouzlem zeštíhlí dvojitou bradu, břicho, klátivé kotníky, neslušivá zápěstí, paže a ramena, robustní poprsí nebo jiný nadbytečný tuk na těle.“ Reklamy se zaštiťovaly vědeckými pozorováními, zaručovaly spokojenost „i těm nejhorším případům“, jako v případě Tuku redukujícího mýdla dr.

Paula Bouchauda. Úspěšnost dokládaly výňatky ze zaručeně pravých a nevyžádaných děkovných dopisů spokojených zákazníků: „Vaše velmi cenné tuk redukující mýdlo zredukovalo mé boky ze 62 inčů (157 cm) na 45 inčů (114 cm).

Pošlete mi, prosím, další tabletu. Vaše vděčná paní E. R.“ Mýdla sice tuk nesmyla, zato však vydělala tučné částky svým výrobcům.