Říká se jim obezogeny. Nejde o geny, ale o chemikálie v prostředí, které mají společnou poměrně nepříjemnou vlastnost: Ovlivňují hospodaření s energií v těle. Jinak řečeno, způsobují tloustnutí. A někdy i u potomků v třetí generaci….

Máte pocit, že udržet si žádoucí tělesnou váhu je čím dál obtížnější? Medicína by pro vás měla své tradiční vysvětlení: Málo se hýbete a nepřemýšlíte o tom, kolik a co jíte.

Nebo… Usilovně cvičíte a sledujete kalorie, přitom výsledek je skromný? Pak asi něco zamlčujete… Jak na toto téma podotkla odbornice na problematiku metabolismu tukových buněk profesorka Barbara Corkeyová z Bostonské univerzity, když si medicína neví s nějakým problémem rady, s oblibou hází vinu na pacienta.

Což jde u obezity velmi snadno. Jenže podle profesorky Corkeyové každá buňka v našem těle pozná, kdy má dostatek živin, a nevyžaduje víc. Pokud se mechanismus vnímání hladu a sytosti porouchal, je třeba hledat příčinu.

Jenže když se nenajde žádné zdravotní vysvětlení, tápeme. Přitom zbytečně, nejde o velkou neznámou, příčina má už asi 16 let konkrétní název – obezogeny.

Hledání příčiny

Že výzkum už nějakou dobu probíhá, má pochopitelné vysvětlení: Od roku 1975 se podíl lidí s nadváhou v celosvětové populaci ztrojnásobil. Dosáhli jsme stavu, kdy víc lidí na planetě má potíže s kily navíc než s podvýživou.

Celým 2 miliardám dospělých ukazuje displej váhy alarmující hodnoty, kolem 40 milionů dětí do 5 let trpí nadváhou nebo přímo obezitou. Daň za blahobyt? Ano, ale trochu v jiném smyslu. Platíme za pohodlí vytvořené průmyslovou výrobou a automobilismem, a to dopadá dokonce i na ty, kteří výhod industrializace využívají omezeně nebo pramálo.

Před látkami, které průmysl vypouští do prostředí a zanechává ve výrobcích, se uniknout nedá a jejich seznam je předlouhý, řádově ve statisících. U 50 z nich narazily přehledové studie na obezogenní efekt. Zatím u 50…

Co jsou obezogeny?

Vědci, kteří se výzkumem obezogenů zabývají, je charakterizují stručně: Jsou to chemikálie, které umí rozhodit náš „metabolický termostat“. Nastaví ho tak, že usnadní ukládaní energie do zásob a ztíží její vydávání.

Logickým důsledkem je růst váhy zdánlivě bez příčiny. Problémem je, že mezi obezogeny patří látky takřka všudypřítomné. Například nechvalně pověstný bisfenol A. Pokud je vám ten název povědomý, pak máte pravdu, kolem něj se už v minulosti strhl poprask kvůli jeho nežádoucímu vlivu na hormonální vývoj chlapců.

V organizmu totiž funguje podobně jako ženské hormony. Na druhou stranu je netoxický, a tak je jeho použití omezené jen částečně, například v kojeneckých lahvích, jinak je stále ještě běžnou přísadou při výrobě plastů.

Jenže bisfenol A zdaleka není jediný, mezi obezogeny patří i další běžné látky v našem prostředí. Třeba zpomalovače hoření, které chrání před vznícením, ty jsou v textiliích, nábytku, elektronice. Vše pro naši bezpečnost. Jenže odvrácenou stranou je těžko zastavitelný nárůst váhy.

Dárek dalším generacím

Změny, které obezogeny v těle napáchají, se někdy dotýkají i genů, a tak se mohou přenášet na další generace. Nedávná studie z roku 2021 našla významnou souvislost mezi stupněm obezity zkoumaných žen a tím, nakolik byly jejich babičky vystaveny působení DDT. Obezogenní vliv už zakázaného pesticidu zaznamenali i u vnuček, které s touto látkou samy nikdy nepřišly do styku.

Jak dlouho může dominový efekt předávání nežádoucích změn dalších generací pokračovat, momentálně nikdo netuší. Ale i kdybychom to věděli, nedokážeme ho zatím zastavit. Lze jen chránit vyvíjející se plody, aby ke zděděným mutacím od matek nezískaly ještě další během prenatálního vývoje.

Právě nenarozené děti jsou totiž mimořádně zranitelné těmito zásahy, které mohou způsobit nevratné změny různých částí metabolických pochodů a usnadnit nárůst váhy. To platí i pro kojence a batolata. Přitom obezogeny mohou obsahovat i výrobky pro nejmenší.

To může být jedním z vysvětlení, proč pandemie nadváhy a obezity zaznamenává největší růst právě u dětí.

Důkazů je dostatek

Že se proti výskytu obezogenů v běžných výrobcích nedaří důsledně zakročit, ztroskotává mimo jiné na konzervativním přístupu klasické medicíny. Ta zatím nepřijala obezogeny jako jednu z příčin nadváhy, přestože vědci namítají, že důkazů je dostatek a jsou průkazné.

Aktuální shrnutí příčin obezity včetně vlivu chemikálií z prostředí přinesly tři přehledové články zveřejněné letos v květnu v časopise Biochemical Pharmacology.

Na přehledu pracovaly na 4 desítky vědců a texty zmiňují údaje z více než 1400 studií.  Důkazy o efektu už zmíněných 50 obezogenních látek se opírají o experimenty s lidskými buňkami i laboratorními zvířaty a o epidemiologické studie.

Závěry jsou jednoznačné a z pohledu zdraví drtivé – chemikálie ovlivňující hospodaření s energií v těle jsou všude kolem nás. Jsou v zařízení našich domovů, nábytku, elektronice, kuchyňské výbavě a nádobí, kosmetice, čističích pro domácnost, v obalových materiálech, včetně těch, které se používají na potraviny.

Zanesené je jimi celé domácí prostředí, jak ukázal experiment na Dukeově univerzitě v americkém Durhamu popsaný v roce 2017.

Tloustnutí „ze vzduchu“

Vědci na Dukeově univerzitě posbírali prach v 11 domácnostech a pak zkoušeli, jak na kontakt s látkami, které obsahuje, zareagují modelové buněčné kultury myší. 10 z oněch 11 vzorků spustilo vývoj vedoucí k plně zralým tukovým buňkám, ty také začaly shromažďovat triglyceridy, zásobní formu mastných kyselin.

U 9 vzorků zaznamenali vědci výrazné dělení buněk a u 7 shlukování tukových buněk. Podle Christophera Kassotise, jednoho z autorů studie, ke spuštění změn stačily pouhé 3 mikrogramy prachu.

Přitom do těla malého dítěte se vdechnutím nebo přes kůži denně dostane v průměru 50 miligramů prachu, tedy skoro 17 000x více.

Obyčejný domácí prach

Z amerického experimentu vyplynul ještě jeden pozoruhodný závěr: Ačkoli intuitivně považujeme domov za bezpečné místo, realita může být poněkud odlišná. Když totiž vědci chtěli vědět, jaké látky v prachu mohou za obezogenní účinky, narazili na těžkou chemii.

Ve vzorcích identifikovali 44 sloučenin, z nichž nejsilnější dopad na buňky měly 3: fungicid pyraklostrobin, zpomalovač hoření tetrabrombisfenol a dibutylftalát, používaný jako změkčovadlo v plastech, hlavně v PVC. Právě tyto látky výrobci hojně používají, ačkoli je už dlouho známo, že působí jako hormonální disruptory a narušují mužský hormonální systém, ale i imunitní a nervové funkce.

Nově jim tedy přibývá obvinění z podpory rozvoje nadváhy, což v tomto případě potvrzují i studie s laboratorními zvířaty.

Jak přesně obezogeny působí?

Ovlivňují hormony… Protože se jim podobají biologickou strukturou, navazují se na stejné receptory. Pak násobí nebo naopak blokují účinek určitých hormonů, které produkuje tuková tkáň, střevo, slinivka, játra nebo mozek.

Tak dokážou přímo ovlivnit počet a velikost tukových buněk, rozladit v mozku fungování signálů sytosti a dopaminového systému odměny. Působí i na štítnou žlázu, a ve střevě podporují růst bakterií, které zvyšují kalorický zisk ze snědeného jídla.

Bojovat proti tak rozsáhlému zásahu do hospodaření s energií je pak nesmírně obtížné. Jak shrnuje profesor Robert Lustig, který patří mezi hlavní autory jedné z přehledových studií, „chemikálie znečišťující životní prostředí přimějí buňky dělat věci, které by jinak nedělaly, a jednou z nich je ukládání tuku.“.

Riziko zpracovaných potravin

Nakolik se obezogeny podílejí na současné pandemii nadváhy, není jasné, jejich vliv se dá jen odhadovat. Profesor Lustig podle výzkumů, které procházel, soudí, že obezogeny mohou být příčinou asi 15 % až 20 % epidemie obezity.

Další významný díl přičítá průmyslově zpracovaným potravinám, které jsou nejen kaloricky příliš vydatné, ale také obsahují některé obezogeny. Za zásadní problém těchto jídel přitom nepovažuje tuk, ale fruktózu jako průmyslové sladidlo a ochucovadlo.

Ta je podle profesora Lustiga hlavním hnacím motorem nárůstu váhy a nejvýznamnějším obezogenem ve zpracovaných potravinách, neboť v játrech podněcuje ukládání energie do tuku. „Fruktóza by způsobila obezitu, i kdyby byla zcela nekalorická.“.

Nejen obezita, i cukrovka

Jako by pohroma, kterou obezogeny spouštějí, nebyla sama o sobě dost velká, pokusy na myších ukázaly, že stejné látky mohou vyvolat cukrovku 2. typu. I ta je na vzestupu, pro který nemá medicína vysvětlení.

Od 60. let minulého století, kdy ve vyspělých zemích postihovala průměrně 1 % populace, vystoupala až na dnešních zhruba 10 %, což se týká také ČR. Důvody pro takový nárůst hledali už v 80. letech vědci z výzkumných center pro diabetologii a environmentální medicínu při düsseldorfské univerzitě.

Vyloučili genetické změny, protože ty nepostupují tak rychle a masově. Ovšem ani samotná změna životního stylu s posunem k větší pohodlnosti a kaloričtějšímu jídelníčku neposkytovala dostatečné vysvětlení.

Düsseldorfští vědci se domnívali, že tu musí být i další příčina a tu hledali v ovzduší. To totiž naznačovala starší americká studie s myšmi. Těm vědci dávali kaloricky vydatnou stravu a poté je rozdělili do dvou skupin.

Jednu nechali po 24 týdnů dýchat vzduch se znečištěním odpovídajícím rušné městské ulici, druhá byla v čistém ovzduší. Výsledek byl jednoznačný, u myší pobývajících v městském vzduchu se rozvinuly jasné známky počínajícího diabetu.

Měly vyšší hodnoty cukru v krvi, tukové buňky se zvětšovaly a přitahovaly zánětlivé složky imunity.

Je tomu podobně i u lidí?

To chtěli v Düsseldorfu zjistit. Přímé pokusy jako u myší jsou v případě lidí samozřejmě neetické, takže výzkum založili na dlouhodobém sledování 1770 žen z Porúří, které byly na počátku studie v roce 1985 ve věku 54 až 55 let a žily v lokalitách různě zatížených znečištěním vzduchu.

Vědci u nich sledovali faktory, o nichž se ví, že přímo podporují rozvoj diabetu, tedy vyšší BMI a životní styl, a doplňovali je údaji o měření škodlivin ve vzduchu v místě jejich pobytu. V průběhu studie, kterou vyhodnotili v roce 2010, onemocnělo 187 žen cukrovkou typu.

Porovnání údajů ukázalo, co vědci předpokládali. Ženy z rušných měst měly asi o 40 % větší riziko diabetu. Výsledky výzkumu posílily domněnku, že nečistoty ve vzduchu spouštějí zánětlivé pochody, které urychlují rozvoj cukrovky.

Celý článek si přečtete v novém vydání 21. STOLETÍ (10/2022)

Kateřina Pavelcová