Pocit, kdy se vzpomínky cpou do vědomí, zná každý. Což o to, když jsou tyto vzpomínky příjemné, tak to člověka potěší. Jenže obvykle se před očima promítají vzpomínky protivné, nelibé, a leckdy i traumatizující.

Odehnat je je někdy nadlidský úkol a jejich řádění se poté promítá i na duševním stavu..

Rozchod, úmrtí milované osoby, autohavárie, nemoc, týrání nebo znásilnění. To vše bývají věci, které by člověk ze své mysli mnohdy nejraději vytěsnil. Ale mozkové buňky bývají neúprosné. Nový výzkum ukázal, že právě v mozku se vede neustálý boj, zda budou traumatické vzpomínky v archivu ponechány, nebo se je podaří vymazat.

Stres tu není pro legraci a z evolučního hlediska má svůj smysl. Pokud je organismus vystaven mimořádným podmínkám a událostem, vytváří obranné reakce, které mají za úkol zachovat homeostázu a zabránit fatálním následkům.

Extrémní a trvalý stres má však negativní vliv na tělo i na psychiku. V případě traumatu jde o extrémní zátěž, která může zanechat stopy i v mozku. V extrémních zátěžových situacích je systém zpracovávající stres přetížen a může dojít k jeho kolapsu.

I paměť má své biologické opodstatnění, především kvůli zkušenostem. Zkušenost a následná menší chybovost v chování by, alespoň teoreticky, měla pomoci v lepší orientaci ve světě. Proto jsou vzpomínky tolik důležité.

Adaptivní chování vyžaduje vytvoření vzpomínek na události, které vyvolávají strach, ale také to, že tyto vzpomínky mohou postupem času vyhasnout.

Studie badatelů z amerického Národního institutu pro zneužívání alkoholu a alkoholismus (NIAAA) se zaměřila na průnik do útrob traumatizované duše. Vědci při svém výzkumu objevili dva dosud neznámé druhy mozkových buněk.

Tyto buňky spolu soupeří podobně jako fotbalové kluby Bohemians a Sparta. Zatímco jedny chtějí traumata z mozkové databáze vymazat, ty druhé se je tam naopak snaží za každou cenu udržet. „Odlišné inhibiční shluky interkalárních neuronů v myší amygdale,“ píší vědci ve své práci, „plní diametrálně odlišné role při získávání a obnovování paměti.

Dále jsme zjistili, že tyto shluky se vzájemně antagonizují prostřednictvím vzájemné synaptické inhibice a mají rozdílný přístup k funkčně odlišným výstupním drahám amygdaly vycházejícím z kortikálního a středního mozku.“ Jinými slovy, v amygdale to občas bývá solidní mela.

Pro mozek není legrace udržet mezi znepřátelenými tábory rovnováhu. Ne každému se to daří, čehož důsledkem je řada psychických poruch. Nicméně fakt, že někteří lidé se s traumaty vyrovnají snadno, kdežto jiní z nich mají problém na celý život, naznačuje, že mozky se o rovnovážný stav alespoň snaží, byť konečný výsledek zaručen není.

Tyto procesy mají na svědomí již zmíněné interkalární neurony, sídlící v emočním centru v amygdale. Ukázaly to i testy na myších a není důvod pochybovat, že tomu stejně bude i u lidí. Právě tam se rozhoduje, zda bude vzpomínka posílena, nebo oslabena, přičemž oba znepřátelené týmy neuronů jsou zároveň napojeny na mozkové části, které jsou zodpovědné za strach a obavy.

Vědcům se při opakovaných experimentech podařilo pomocí optických vláken zavedených do mozku povzbudit střídavě jeden či druhý tým, aby traumatizující zkušenost buď zesílil, anebo naopak oslabil. Myši tak například zcela vytěsnily vzpomínku na to, že než jim badatelé způsobili bolest, upozornili je na ni zvukovým signálem.

Výzkum této oblasti je teprve v plenkách a pro vědce bylo překvapením, že buňky, které stavy okolo traumat ovlivňují, vůbec existují. K vysvětlení, na jakých principech ovšem fungují, bude potřeba ještě celá řádka dalších výzkumných prací.

Pokud ale bude výzkum úspěšný, mohl by znamenat velký pokrok zejména v léčení závislostí. Koneckonců i proto se této studii věnovali adiktologičtí odborníci. To je ovšem otázka několika dalších desetiletí…