Magnetické pole obklopující naši planetu je docela užitečná záležitost. Okolní vesmír je plný záření, které si z pozemským životem příliš nerozumí. Magnetismus však vytváří ochrannou bariéru, jež toto vražedné záření k povrchu Země nepustí..

Geomagnetické pole vychyluje záření z jeho normální dráhy a nutí je, aby Zemi obešlo. Ve vzdálenosti od 1 000 do 50 000 kilometrů od naší planety tak vznikají radiační van Allenovy pásy, které byly objeveny v roce 1958.

Před půl miliardou let však magnetické pole naší planety téměř zmizelo. Kdyby tento proces pokračoval, výhybka historie by byla přehozena a lidský a ani jiné druhy by vznikly jen těžko.

Naše planeta se skládá z mnoha sfér. Na povrchu se nachází 5 až 70 km silná vrstva hornin, která ji pokrývá jako vaječná skořápka. Této vrstvě se říká zemská kůra a pod ní leží plášť, který je tvořen 3 000 km tlustou vrstvou křemičitanů.

Ještě níže se nachází vnější jádro, plné roztaveného železa, a uvnitř něj je další koule, tentokrát z pevného železa. Její průměr je více než 2 000 km a roste přibližně o milimetr ročně. „Magnetické pole Země je generováno vířícím železem ve vnějším jádru,“ řekl John Tarduno, profesor geofyziky na Rochesterské univerzitě v New Yorku.

„V době kambria však bylo jádro zcela roztavené a jeho schopnost generovat magnetické pole se hroutila.“.

Analýza krystalů v horninách v Quebecu provedená Tardunovým týmem ukázala, že magnetické pole Země mělo méně než 10 % současné síly a poskytovalo jen velmi slabou ochranu před kosmickým a slunečním zářením.

Naštěstí pro pozemský život začalo jádro ve svém středu tuhnout, což mělo hluboké důsledky. V podstatě se tím aktivovaly pohyby ve vnějším jádře a obnovila se síla magnetického pole planety. „Náš výzkum naznačuje, že formování vnitřního jádra začalo přibližně před 550 miliony let, a to těsně předtím, než došlo ke kambrické explozi života,“ řekl Tarduno.

Kambrickou explozí vědci označují náhlý nárůst mnohobuněčných živočichů právě v období kambria. Vliv na ní mělo zřejmě i obnovení magnetického pole Země.

Některé jiné světy, které o magnetické pole přišly, ukazují dramatické důsledky této ztráty. Příkladem je Mars, který ztratil magnetické pole před čtyřmi miliardami let. Bez ochrany před slunečním větrem – nepřetržitým proudem protonů a elektronů, které se valí z povrchu Slunce – byla marťanská atmosféra odnesena do vesmíru a její povrch zůstal mrtvý a bez vody.

„Země by se nevyvíjela jako Mars, ale určitě by přišla o více vody, než má dnes, kdyby nedošlo k restartu jejího magnetického pole,“ dodal Tarduno. „Určitě by to byla mnohem sušší planeta, než na jaké žijeme dnes.“.

Geofyzik se však zdráhal spekulovat, jak přesně by znovuzrození magnetického pole Země ovlivnilo vývoj života. „Nemyslím si, že by návrat magnetického pole Země a následný rozmach života na Zemi spolu nesouvisely.

Zatím však nemůžeme říci, jaký byl přesný sled událostí. To je třeba ještě prozkoumat.“.