Německo dvacátých let dvacátého století? Vleklá krize, nezaměstnanost, hyperinflace, mrtví na ulicích. Posléze však také hospodářská konjunktura, svoboda a rozkvět kultury. Německo se v mnoha ohledech stalo kulturním centrem Evropy, na které nedosáhla ani Paříž, ani Londýn..

Neortodoxní divadlo reprezentoval například Bertold Brecht, z kabaretů se ozýval jazz nebo také Weillův Mackie Messer, vernisáže zajímavých výstav byly na denním pořádku, celý kulturní svět obdivoval německou kinematografii.

A v tomto výčtu samozřejmě nelze opomenout německou architektonickou a výtvarnou školu Bauhaus.

Ve středním Německu leží nevelké město Výmar. V roce 1906 zde vznikla umělecko-průmyslová škola. Když poražené Německo zachvátila roku 1919 beznaděj, ji jistý Walter Gropius sloučil s výmarskou akademií výtvarných umění.

Studenti zde měli kombinovat výtvarné směry včetně architektury a klasické řemeslo. Nová škola dostala do vínku název Bauhaus.

Gropius trval na totální architektuře. Nešlo tedy jen o tvar a vzhled stavby. Architekt v jeho představách měl myslet na každý detail, včetně klik či vodovodních kohoutků. Studenti zde nejprve absolvovali tříletý učňovský kurz.

Až poté se věnovali vysokoškolskému studiu. Ze školy tak vycházeli připravení a komplexní výtvarníci a architekti. Samotná architektura se přitom v Bauhausu začala vyučovat až v roce 1927.

Ve Výmaru však dlouho nepobyla. Umělci byli, jak to mnohdy bývá, konzervativcům a nacionalistům trnem v oku. Když se zemské vlády chopili právě nacionalisté, musel se Bauhaus stěhovat. Nový domov nalezl v Desavě v dnešním Sasku-Anhlatsku. Gropius sem školu nejen přestěhoval, ale navrhl pro ni i sídlo.

Okouzlení funkcionalismem se v plánech nezapře. Světlá a účelná budova je vložena do zeleně, učebny jsou vybaveny velkými okny. Inu, i zde se Griopius držel svého hesla Stavět znamená vytvářet událost.

Gropius v Desavě postavil nejen budovu školy, nýbrž rozsáhlý komplex, cosi na způsob univerzitního městečka. Studenti i profesoři zde bydleli, pro učňovské školství byla postavena další budova. I zde byly velkorysé dispozice a projevovala se zde Gropiova touha po transparentnosti.

Tu však nesdíleli všichni pedagogové, kteří na Bauhausu vyučovali. Takový Vasilij Kandinskij (1866–1944), představitel abstraktního malířství, si ve svém příbytku nechal prosklené stěny přetřít. A aby toho nebylo málo, bílé stěny si ozdobil 170 různými barvami.

Gropius v roce 1928 ze školy odešel, na jeho místě jej nahradil švýcarský architekt Hannes Meyer (1889–1954) a o dva roky později se ředitelem stal Ludwig Mies van der Rohe (1886–1969), mimo jiné autor brněnské vily Tugendhat. To již bylo v době, kdy byl na vzestupu německý nacismus.

Útoky na školu sílily a musela opustit i svůj desavský komplex. Poslední útočiště našla v liberálnějším Berlíně, ale i ten brzy nacisté ovládli. 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem a svoboda v Německu byla mrtvá.

A to nejen ta politická, nýbrž i tvůrčí. Bauhaus byl pro „hnědokošiláče“ příkladem zvrhlého umění, obvinili jej z komunistické činnosti a ještě v roce 1933 jej nechali zavřít.

Po válce škola obnovena nebyla. Naopak vládnoucí východoněmečtí komunisté o ní hovořili jako o destruktivní architektuře.

Bauhaus nefungoval dlouho, přesto vešel nejen do dějin architektury, ale i samotného školství. Tato instituce, jejíž sídla byla nedaleko českých hranic, ovlivnila i řadu českých architektů a umělců. Přednášel zde kritik Karel Teige a někteří tuzemští architekti se účastnili bauhausovských výstav.

Foto: Wikimedia, bboellinger