Zatímco mezi Zemí a Marsem je poměrně hustý provoz, ostatní tělesa Sluneční soustavy leží tak trochu ladem. Samozřejmě, sonda Juno zkoumá Jupiter, BepiColombo míří k Merkuru, chystají se zajímavé mise k Venuši a mnoho družic studuje Měsíc nebo Slunce.

Plány vesmírných agentur však naznačují, že akční rádius přímého vesmírného výzkumu bude rozšířen..

Sondy pocházející ze Země již stačily navštívit veškeré planety Sluneční soustavy. Nejčastěji pochopitelně ty, které jsou v našem těsném sousedství, tedy Mars a Venuši. Legendami se staly sondy Galileo a Cassini, které léta sbíraly informace o Jupiteru resp.

Saturnu. Let ke vzdáleným planetám v podobě ledových obrů je obtížný, přesto i zde si lidstvo může splněné mise odškrtnout; jak Uran, tak Neptun si zblízka prohlédla sonda Voyager 2.

I některé trpasličí planety již vědí, jak zblízka vypadají technologické zázraky v podobě kosmických aparátů vyslaných ze Země. Například Cereru studovala sonda Dawn a kolem Pluta před pěti lety prolétla sonda New Horizons.

Skutečně jen prolétla a nezaparkovala na oběžné dráze, odkud by mohla získat tisíckrát více informací než během bleskového průletu. Badatelé z NASA si však byli vědomi, že při rychlosti čtrnácti kilometrů za vteřinu by brzdící manévr byl nanejvýš obtížný.

Navíc, NASA lákala možnost studia dalších transneptunických těles. New Horizons tak mohla doletět i k planetce Arrokoth a nyní míří dál do vzdálených končin Sluneční soustavy.

Pluto však NASA nedá spát. Těleso objevené v roce 1930 bylo až do roku zapsáno mezi planety, nyní je řazeno do kategorie trpasličích planet. S tím se někteří astronomové dodnes nesmířili. Ale hlavně, New Horizons, byť její výzkum Pluta byl krátký, přinesl řadu netušených informací.

Například to, že pod povrchem Pluta se podobně jako na měsících Europa, Ganymed nebo Enceladus možná nachází tekutý vodní oceán nebo že jeho povrch je nečekaně rozmanitý. Nyní se tak v kancelářích NASA hovoří o návratu k Plutu.

Vše je zatím ve stadiu úvah. Mise do tak vzdálených končin Sluneční soustavy je obtížná, navíc nemálo vědců volá potom, aby se sondy přiblížily spíše k Uranu nebo Neptunu. Jak již bylo zmíněno, obě planety zatím navštívil jen Voyager 2, první v roce 1986, druhou o tři roky později.

Přesto byl koncept případné mise již zadán, Southwest Research Institute (SwRI) zatím vypracovává studii, která by měla vyčíslit její náklady.

Na rozdíl od New Horizons, by nová sonda měla být navedena na oběžnou dráhu Pluta. Badatelé by v takovém případě jistě mlaskali blahem, ale podobný manévr bude velmi obtížný. Gravitace Pluta je slabá, rychlost letící sondy vysoká, takže sonda by při brzdění spotřebovala ohromné množství paliva.

Každopádně mise k Plutu má být zapsána v Planetary Science Decadal Survey. To je publikace vycházející jednou za deset let, která nastiňuje, jakým směrem výzkum NASA ve Sluneční soustavě zamíří.

Nicméně, některé detaily mise vědci již zmínili. Sonda by nemohla vzhledem ke vzdálenosti od Slunce využít solární panely, tudíž by musela mít jaderný zdroj energie. A co se týče manévru navedení na oběžnou dráhu, technologům by mohl napomoci Plutův měsíc Charon. Gravitace souputníka Pluta by mohla ušetřit alespoň část paliva.

Éra mezihvězdných letů je obvykle spojována se sci-fi nebo se vzdálenou budoucností. Přitom toto období započalo již v roce 1972, kdy odstartovala sonda Pioneer 10 a v roce 1973, kdy vyrazila do vzdálených končin její sesterská sonda Pioneer 11. Vše vzniklo tak trochu omylem.

Oba aparáty měly proletět jen kolem Jupiteru resp. Saturnu, avšak okolnosti způsobily, že ve svých cestách pokračovaly i nadále. A to směrem ven ze Sluneční soustavy.

O pět let později se na dalekou cestu vydaly další dvě sesterské sondy, Voyager 1 a 2. I ony měly navštívit planetární obry, ale u nich se již počítalo s tím, že poté budou pokračovat pryč ze solárního systému.

Zatímco Pioneery se již odmlčely a Země s nimi nemá spojení, Voyagery, které již vstoupily do mezihvězdného prostoru (přestože neopustily Sluneční soustavu) stále vysílají cenná data. A za mezihvězdnou sondu můžeme považovat i New Horizons, i ona prchá pryč ze Sluneční soustavy.

Takže, když vědci Johns Hopkins Applied Physics Laboratory hovoří o svém novém projektu jako o prvním kroku lidstva do mezihvězdného prostoru, nejsou zcela přesní. Každopádně, právě z jejich dílen pochází projekt další mezihvězdné sondy.

Organizace z Marylandu propojená z NASA si na podobnou výzvu může troufnout, právě v ní se nachází řídící centrum sondy New Horizons.

Laboratoř věří, že pokud její nápad přijme NASA za svůj, ke hvězdám by se mohlo letět už v roce 2030. Aparát, jehož váha nedosáhne ani 800 kilogramů, podle plánů získá rychlost 160 000 kilometrů v hodině pomocí gravitačního praku.

Zatím se řeší, jestli oním prakem bude Slunce nebo Jupiter. Samozřejmě, že vhledem k velikosti naší mateřské hvězdy, by posloužila lépe právě ona, však hrozí to, že by se sonda mířící k nekonečným dálavám mohla poněkud připálit.

Pontus Brandt, jeden z vědců, který projekt připravuje, říká, že mise by měla zjistit podrobnosti o heliosféře. „Sedíme uvnitř bubliny a snažíme se zjistit, jaký je její tvar, což je nesmírně těžké,“ upozorňuje v narážce na Voyagery.

„Neopakovatelnost mezihvězdné sondy je v tom, že by onu bublinu mohla vyfotografovat zvěnčí.“ Mezihvězdná sonda by podle Brandta zcela změnila naše chápání vesmíru.

Problémem jsou velké vzdálenosti. Nicméně, pokud by se dosáhlo zmiňované rychlosti, za 15 let by zamýšlené zařízení dosáhlo vzdálenosti 150 miliard kilometrů. To je sedmkrát dále, než se za čtyřicet let svého letu dostaly Voyagery.

Nicméně, zda se nakonec tato mise uskuteční, do je obrazně a možná i doslovně ve hvězdách…