Lnářský modrák byl poprvé veřejnosti představen v květnu roku 1921 a po celá dvě desetiletí okouzloval na vánočních trzích. Vyznačoval se menší hlavou, zavalitým tělem, chutným masem a namodralým zabarvením tenké kůže v důsledku minimálního množství podkožního tuku.

Sbírkový fond Národního zemědělského muzea skrývá nepřeberné bohatství badatelských skvostů. K nejzajímavějším z nich patří osobní fond Theodora Mokrého (1857–1945), proslulého lesnického a rybářského odborníka, spoluzakladatele Hydrobiologické stanice Lnáře a pedagoga ČVUT.

Theodor Mokrý převzal správu lesního a rybničního hospodářství lnářského velkostatku v roce 1891. Počátek jeho působení doprovázela nákazová katastrofa jím spravovaných rybníků, a musel proto dovážet některé chybějící násady kaprů z Bavorska.

„Mokrý si povšiml ojedinělých plůdků lysého kapra zvláštního namodralého zabarvení a začal s jejich cíleným výběrem (na jednoho modráčka připadalo zhruba 2 000 plůdků běžného druhu). Následovalo 14 let pečlivého šlechtění,“ říká kurátorka Národního zemědělského muzea Jana Jakubská.

Lnářský modrák byl poprvé představen na celostátní hospodářsko-lesnické výstavě v Praze ve dnech 12.–17. května roku 1921.

Lnářský modrák okouzloval účastníky vánočních trhů po celá dvě desetiletí. Jednalo se o plemeno hladkého kapra, jehož vlastnosti výstižně shrnuje známý citát: „Malá hlava, hodně masa, správná lnářská kapří rasa.“ Vyznačoval se menší hlavou, zavalitým tělem, chutným masem a namodralým zabarvením tenké kůže v důsledku minimálního množství podkožního tuku.

Tento druh kapra zdomácněl i na jiných rybničních hospodářstvích, kde jeho vlastnosti upravovali tamější šlechtitelé. Na lesnicko-lovecké výstavě v Brně roku 1924 představil hrabě František Harrach veřejnosti šlechtitelskou produkci velkomeziříčské rybářsko-hydrologické stanice.

Mezi nimi se vyskytovala i genetická modifikace lnářského kapra vyznačující se černým zabarvením kůže.

Od 50. let 20. století byl lnářský kapr postupně vytlačován z chovu. Nedostatek násadových ryb po druhé světové válce, rozvoj mechanizace, nové přístupy a nezájem odborných pracovníků v nově utvářených rybářských firmách vedly k postupnému zániku tohoto plemene kapra.

V roce 1980 ve středisku Státního rybářství Blatná – Lnáře získali při výběru mladých generačních ryb několik jedinců připomínajících lnářského modráka. Tyto vybrané ryby se však nedostaly na výtěr, a tak skončila snaha o jeho postupné navrácení.

Kříženci lnářského kapra se pravděpodobně udrželi po stejnou dobu i v místech jeho zahraničního exportu. Ještě v polovině 90. let 20. století je dochována zpráva z výmarské restaurace U slona, kde byl pod názvem kapr na modro předkládán smažený kapr s namodralým zbarvením hřbetu.

Jeho původ byl spojen s vývozem lnářského modráka do této oblasti ve 40. letech 20. století.

K současnému chovu ryb se řadí také péče o další hospodářsky významné ryby, včetně druhů zařazených mezi genetické zdroje. Ministerstvo zemědělství založilo v roce 1996 Národní program konzervace a využívání genetických zdrojů zvířat podporující uchovávání genetických zdrojů původních plemen.

Odborným garantem uchování a využití genetických zdrojů ryb je Fakulta rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Problematika šlechtění a plemenitby hospodářsky využívaných ryb spadá do gesce Rybářského sdružení České republiky.

V současné době uchovávají zdroje jedenáct nízkoužitkových plemen kapra, jsou to například – Žďárský lysec, Žďárský šupináč, Jihočeský kapr šupinatý, Mariánskolázeňský kapr šupinatý, Milevský lysec, Jihočeský lysec, Telčský lysec, Pohořelický lysec a Třeboňský šupináč.