Kdysi stačilo zaklonit hlavu, aby člověk mohl v noci žasnout nad oblohou posetou miliony hvězd. Dnes už si o tom může většina lidí nechat jen zdát.

Pod oblohou zasaženou světelným smogem žije 99 procent Evropanů a většina vyspělého světa. Co na noční oblohu bez hvězd říká Petr Horálek ze Slezské univerzity v Opavě, fotograf a popularizátor astronomie, který svými fotografiemi přibližuje krásy hlubokého vesmíru lidem, a český delegát Mezinárodní asociace pro temné nebe?

Broumovský klášter je jedna z výjimek, která ukazuje, jak by to mohlo vypadat, kdybychom přebytečně nesvítili.

foto: Petr Horálek

Box

Vizitka

Petr Horálek (*1986) je český fotograf, kreslíř, spisovatel, cestovatel, astronom. Jeho snímky byly několikrát vybrány jako prestižní Astronomické snímky dne (NASA) a Astronomické snímky týdne (ESO). Je po něm pojmenována planetka 6822 Horálek.

foto: Slezská univerzita

Jste první český fotovyslanec Evropské jižní observatoře. Jak vám to komplikuje světelné znečištění – tedy rušivé osvětlení nočního nebe, způsobené rozptylem umělého světla v ovzduší?.

Já bych to trošku otočil. Jako první český fotovyslanec Evropské jižní observatoře a popularizátor astronomie se snažím prostřednictvím svých zkušeností i fotografií poukázat na palčivý problém světelného znečištění. Je to záležitost plná nepochopení a paradoxů:.

Na jednu stranu lidé nechtějí vnímat problém světelného smogu a na druhou stranu hluboce obdivují krásu noční oblohy v planetáriu nebo na snímcích (nejen) z Evropské jižní observatoře na sociálních sítích.

Na jednu stranu tvrdí, že se svítí zejména kvůli bezpečnosti, na druhou stranu některá světla u silnic jsou tak špatně řešena, že mohou zavinit i autonehodu.

Na jednu stranu se trápíme nedostatkem financí, na druhou stranu zcela dobrovolně vynakládáme ze svých kapes velké prostředky na přílišné svícení v noci, které nás ohrožuje už i na zdraví.

Sám se tedy jako popularizátor astronomie snažím neustále poukazovat na omyly spojené s tímto fenoménem a také na krásu přírody (a zejména noční oblohy), o kterou se takto dobrovolně kvůli přemíře neúčelného svícení připravujeme.

Broumovský klášter je krásně a decentně nasvícený, a nad ním je vidět i Mléčná dráha, když dovolí počasí.

foto: Petr Horálek

Podle posledních údajů přes 80 procent obyvatel Severní Ameriky a téměř 70 procent Evropanů nemůže zaklonit hlavu a spatřit Mléčnou dráhu. Je to pro astronomii velký problém?

Ano, pro astronomii je to zásadní problém, a to zdaleka nejen kvůli Mléčné dráze. Zejména v určitých oblastech astronomického výzkumu, kde nelze využít nějaké úzkopásmové filtry. Velké observatoře, postavené kdysi v místech, kde už nyní ruší přemíra světelného smogu, nemohou ve viditelné oblasti spektra (tzv.

vizuální) sledovat slabší objekty. Tak se vytrácí možnost koordinovaně monitorovat například nebezpečné planetky, které by mohly v budoucnu ohrozit Zemi. Mnoho lidí se domnívá, že se prostě astronomové přestěhují do pouští, kde světelný smog není, a je vyřešeno.

Ale už si neuvědomují, že stavby takových observatoří, a především jejich údržba, stojí velké finance a ty musí někdo vynaložit. Obvykle jsou takové pouštní observatoře financovány z veřejných zdrojů, tedy vlastně z našich kapes.

A tak lidé platí dvojnásob zbytečně navíc – jak za energii na zbytečné svícení z měst, tak za stavbu a provoz observatoří, které jsou právě kvůli přemíře světelného smogu stavěny v dalekých pustinách, kam je třeba nasměrovat elektrickou energii, dennodenně dovážet vodu a podobně.

Další argument je: „Když už to ti hvězdáři tak potřebují, ať dalekohledy pošlou do vesmíru“. To je ale to samé jako stavba observatoří daleko od měst, vlastně ještě horší. Teleskopy ve vesmíru se rovněž musejí udržovat, to stojí ještě víc než údržba těch na Zemi.

Navíc má mnoho observatoří specifické programy, které by se z vesmíru dělaly hůře, neboť je třeba rychle reagovat na to, co se děje na obloze. A hvězdářů je tu třeba, zrušit observatoře je rovněž nemyslitelné – všechny ty fascinující objevy, které se zdánlivě nikoho z nás netýkají, mají jeden důležitý cíl:

pochopit svět okolo naší planety co nejlépe tak, abychom se do budoucna mohli vyvarovat nějaké kosmické katastrofy.

foto: Petr Horálek

Kolem velkých metropolí vznikají světelné zóny, zasahující hluboko do neobydlených oblastí. V Evropě už dnes prakticky původní přirozenou noční tmu spatřit nelze. Kam chodíte fotit vesmír? .

V tuto chvíli je to těžké, ale když to ještě bylo možné, cestoval jsem co nejdál od aglomerací. Světelné znečištění se totiž projevuje díky rozptylu světla z měst na prachu a vzduchu i stovky kilometrů daleko, takže jsem cestoval do míst, kde je hustota aglomerací co nejmenší.

Taková místa v Evropě už pomalu nenajdeme, určitě ne v té střední. Cestoval jsem tedy například do pouště Atacama v Chile, do Namibie v Jižní Africe, do Austrálie nebo na Nový Zéland. Teď je to kvůli pandemii velký problém, cestuji tedy alespoň po těch tmavších koutech v Česku nebo na Slovensku.

Právě Slovensko je takový malý zázrak – úplně na východě se nachází oblast, zasahující dál do Polska a Ukrajiny, která je nejtmavší ve střední Evropě. Na slovenské části se zde nachází Park tmavé oblohy Poloniny, a právě v něm při pohledu na východ – směrem za hranice k Ukrajině – už vidíte za dobrých povětrnostních podmínek ten pověstný hvězdný koberec až k obzoru.

I tak ale v rámci stupnice kvality oblohy v závislosti na míře světelného smogu (tzv. Bortleovy) zde není ještě ta dokonalá přírodní tma, při níž uvidíte přes 3500 hvězd pouhýma očima, stín vržený díky světlu Mléčné dráhy a podobně.

Podle výsledků výzkumu, na kterém se podíleli také astronauti z Mezinárodní kosmické stanice ISS, za posledních 20 let vzrostla míra světelného znečištění více než desetinásobně.  Pociťujete vy sám tyto změny?.

Ano, velice. Právě těch 20 let uplynulo od doby, co jsem sám začal na březích Sečské přehrady obdivovat krásu noční oblohy a bohužel jsem ji tehdy nefotografoval.

Dnes, když už mohu a umím to, je na tom v noci sečská obloha kardinálně špatně – za ty roky se v městech v okolí (Čáslav, Havlíčkův Brod, Pardubice, Chrudim nebo Žďár nad Sázavou) natolik zvětšila míra špatně řešeného umělého osvětlení, že je to znát snadno i vizuálně.

V noci namísto krásné Mléčné dráhy vidíte bíložluté „hřiby“ světla, trčící zpoza obzoru, ačkoli daná města sama vidět nejsou, neboť leží desítky kilometrů daleko. Budeme-li se bavit o Slezské univerzitě a opavském regionu a okolí, podobné změny cítím i například v Rýmařově nebo na samotném Pradědu.

Jeseník přitom kdysi byl jedním z nejlepších míst na pozorování noční oblohy v Česku, vyrovnával se světovým parkům pro pozorování nočního nebe. Bohužel města jako Ostrava, vzdálená Olomouc, ale i Šumperk za těch 20 let expandovala s neúčelným osvětlením mnohonásobně.

Bavíme se tu pořád o problému, který vadí jen astronomům? Nebo je to skrytá hrozba pro nás všechny?

Toto je velmi dobrá a naprosto zásadní otázka. Ještě před zhruba 50 lety bychom se bavili o té hrstce lidí, kteří hledí ke hvězdám a bádají. A kterým světelný smog v jejich činnosti vadí. Jak ale člověk propadl možnostem osvětlovací technologie, vzrostlo světelné znečištění do takové míry, že nejen astronauti z paluby kosmické stanice jeho vzrůst sledují, ale už i my na Zemi se potýkáme s nepříjemnými vedlejšími účinky neúčelného a přebytečného umělého osvětlení z měst.

Těch je celá řada. Kdybych měl začít přírodou, kterou občas nevhodně opomíjíme, přemíra světla se postarala o hynutí nočních druhů a rovněž mizí opylovači. Bez opylovačů nám před očima mizí tak potřebná biodiverzita.

To už člověk pociťuje na vlastní kůži, protože opylovači (a nemluvíme jen o včelách, obecně o opylujícím hmyzu aktivním i v noci) zajišťují kvalitu a množství potravinářských plodin i plodin pro výrobu biopaliv.

Sami si tak ničíme užitkové plodiny. Přímý vliv špatného svícení pak mohou pociťovat třeba řidiči. Osvětlení je špatně řešeno – po dlouhé cestě mimo obec se záhy objeví jasná „bílá koule“ lampy na kraji obce, která může řidiče nakrátko zbavit orientace, než dojde k adaptaci, a v kritickém případě to skončí autonehodou.

V současné době se instalují úsporné, leč oslnivé LED diody, které svítí jasnou bílou barvou.

Obsahují tedy ve spektru velkou část modré složky, která negativně ovlivňuje produkci hormonu melatonin v mozku, a lidé se tak potýkají se spánkovou deprivací, v krajním případě i rakovinotvorným bujením.

Svítí se tam, kde to není potřeba, v časech, kdy to není potřeba. Hodně světla uniká zbytečně vzhůru do horního poloprostoru. Málokdo přitom tuší, že to světlo se rozptyluje i do stran až stovky kilometrů daleko, takže problém světelného smogu se netýká implicitně jen města, v němž se špatně řešená svítidla nacházejí.

Neposledně, ale rovněž celkem jasně je třeba upozornit na to, že si za onu přemíru svícení platíme. Platíme tedy za světlo, které nás vlastně poškozuje.

A co bychom s tím tedy měli dělat?

Nemusíme svítit do každého rohu, na každou památku, každý poutač, každou hodinu v noci všemi lampami naplno. Nemusíme mít náměstí nasvětlená nepříjemnými bílými světly přímo zpod našich nohou, když stačí příjemné oranžové světlo, mířené shora dolů.

Nepotřebujeme podél silnic oslnivě bílé světlé koule, přes jejichž jas není vidět ani osvětlená vozovka. Nemusíme nasvěcovat památky silnými reflektory odspodu, a plýtvat tak drahocennou energií přímo do vesmíru.

Nemusíme svítit deseti lampami tam, kde mohou být jen čtyři. Světlo může či dokonce musí být i dál oranžové – takové, na jaké si náš organismus miliony let evoluce zvykal. Jen takové totiž neničí naše zdraví ve spánku a ani neoslňuje nás při řízení, neboť je to barva ohně, u kterého naši předkové dlouhá léta usínali a pro naše současné oči není agresivní.

Technicky to všechno možné je, a navíc to bude z dlouhodobého hlediska jen a jen úsporné. Nikdo nepotřebuje oslnivé bílé neony, LEDky nebo reflektory, a nechat je zářit ve velkém po celou noc. Ani diskotékové lasery tančící po nebi, i když je to hezké.

Už vůbec nepotřebujeme kulaté lampy, které svítí do oken i v nejvyšších patrech paneláků, bohatě postačí rovná skla a směrované kužele světla tam, kde je to opravdu potřeba. Když tohle všechno dodržíme, nejen že ušetříme energii, ochráníme další generace lidí před zhoubným vlivem světelného smogu na jejich zdraví, ale také se nám podaří obnovit přírodní bohatství i biodiverzitu noční fauny a flóry.

A co víc, věřte či ne, bude to vypadat mnohem krásněji. A jako bonus – budeme moci pohlédnout do krásy noční oblohy, která zjevně mnohé fascinuje na sociálních sítích, tak proč bychom ji nemohli mít znovu doopravdy i nad námi?

Jak světelné znečištění řešíte na Slezské univerzitě, kde pracujete?

Implicitně jej neřešíme, neboť neexistuje regulérní legislativa, o kterou bychom se mohli zákonně opřít. Víme, že ministerstvo životního prostředí po vzoru jiných zemí, kde už legislativa existuje, problém řeší.

Ale kdy se dočkáme výsledků, zatím jasné není. Věnujeme se proto dále osvětě astronomie s tím, že na problém intenzivně a korektně upozorňujeme v té míře, v jaké je to potřeba. Ve Fyzikálním ústavu Slezské univerzity v Opavě máme možnost veřejnosti ukázat krásu noční oblohy na vlastní oči prostřednictvím observatoře WHOO!, která je sice zaměřena na vědeckou činnost, ale v určitých obdobích je také otevřena široké veřejnosti pro pozorování objektů nočního nebe.

Návštěvníci sami mohou posoudit, jak moc nás světelné znečištění připravuje o krásu oblohy; starší generace mohou snadno uznat, že se situace za poslední roky kardinálně zhoršila. Ostatně, porovnat dokonale tmavou oblohu s nepříjemnou realitou si mohou návštěvníci v univerzitním planetáriu Unisféra, které simuluje krásu noční oblohy mimo města.

https://www.youtube.com/watch?v=eU2pI9s2CXM