Nadváha a obezita jsou globálním problémem, což je do značné míry paradoxní, protože v mnoha částech světa stále lidé umírají hlady. Každopádně, nadbytečná kila se negativně podepisují jak na fyzickém stavu organismu, tak i na psychice.

Zbavit se jich je přitom obtížné a viníkem tohoto stavu je do značné míry i evoluce. Každý živočišný druh – a člověk samozřejmě není výjimkou – stráví spoustu času hledáním potravy. Naši dávní předci si pochopitelně nemohli zajít do supermarketu a podle seznamu si nakoupit na celý týden.

Museli spoléhat zprvu na sběračské a lovecké štěstí, později na to, že bude slušná úroda. Pud ke shánění potravy je nezbytný pro naše přežití.

Řada výzkumů ukazuje, že po zhubnutí mají hladiny cirkulujících hormonů, které ovlivňují naši chuť k jídlu, tendenci podporovat přejídání a opětovné přibírání na váze. Už Minnesotský experiment publikovaný v roce 1950 naznačil, že člověk po období energetické nouze má tendenci se přejídat, dokud se tuková hmota nevrátí na původní úroveň či ji dokonce nepřekročí.

Lidská fyziologie byla po tisíciletí utvářena evolučními procesy, které ji uzpůsobily k lovecko-sběračskému způsobu života. Ten vyžaduje velkou míru fyzické aktivity a je připraven na střídání období hladu a nadbytku.

Lidé s úspornými metabolickými adaptacemi, kteří upřednostňovali ukládání přebytečné energie ve formě tuku, měli větší šanci přežít a předat své geny. V obdobích hladu by schopnost udržet si zásoby tuku byla rovněž výhodná.

Tyto adaptace, které byly kdysi užitečné, jsou dnes příčinou nebývalé míry obezity u všech populací, které vedou životní styl charakterizovaný nízkou úrovní fyzické aktivity a přemíry potravy. Jinými slovy, lidský organismus je naprogramován k ukládání tuku a posléze k jeho udržení.

V současnosti však schází dostatek pohybu, aby se jej lidé zbavili. On je přece jen trochu rozdíl mezi několikaminutovým cvičením a týdenním pronásledováním mamuta. Dá se tedy říci, že současné prostředí je do značné míry obezitogenní.

A při regulaci tuku tak už nelze spoléhat na vnější události či na vnitřní procesy v těle, nýbrž na svůj rozum.