„Věda má přinášet radost.“ Tato slova patří jednomu z průkopníků výzkumu umělé inteligence u nás Ivanu Havlovi. Výzkum nových technologií jde v Havlově pojetí ruku v ruce s filozofií a to je jedna z věcí, kterou se tento vynikající odborník do značné míry vymykal..

K počítačům se přitom Havel dostal v podstatě náhodou. Komunistické Československo hledělo více než na schopnosti na třídní původ. A ten měl Havel v bolševických očích přímo katastrofální. Vždyť pocházel z rodiny, která vybudovala filmové ateliéry na Barrandově či jeden z nejslavnějších pražských sálů Lucernu.

Tudíž, ač Havel byl na gymnáziu premiantem, vyšší vzdělání mu bylo alespoň na čas odepřeno. V šedesátých letech přišlo mírné politické uvolnění, takže i „buržoazní synek“ Havel mohl vstoupit na akademickou půdu.

Nikoliv ovšem tam, kde se studovaly humanitní směry. Jediná škola, na které mohli studovat lidé Havlova typu, byla technika. A tak alespoň tu mohl, byť večerně, absolvovat.

Ivan Havel vystudoval obor Automatizace a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze. V roce 1969 získal stipendium na slavné univerzitě v Berkeley, kde se získal i doktorát. V USA by jej jistě čekala hvězdná kariéra kybernetika, avšak v roce 1971 se Havel vrátil do Československa.

Právě zde začínala tzv. normalizace, kdy do výšin byli vyzdvihováni ti, kdo souhlasili se sovětskou okupací v roce 1968. Navíc, kybernetika rozhodně v té době neměla v naší zemi na růžích ustláno. Už sovětský vůdce Stalin ji prohlásil za pavědu a v padesátých letech byla ve východním bloku na indexu.

Zatímco na západě se stavěly první velké počítače, Čechoslováci se o nich nanejvýš mohli dozvědět z vysílání Svobodné Evropy. Na tento obor hleděl skrz prsty i posrpnový režim.

V sedmdesátých letech Havel pracoval v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V roce 1979 byl však odtud vyhozen, i proto, že jeho bratr Václav se stal jedním z mála lidí, kteří se nebáli kritizovat despotický komunistický režim.

Bratrův stín dolehl i na Ivana a v roce 1981 byl obviněn z podvracení republiky. Zbytek osmdesátých let strávil na místě programátora v družstvu invalidů Meta.

Listopadové události roku 1989 konečně umožnily Ivanu Havlovi vrátit se ke vědě. Zatímco bratr Václav se stal prezidentem, Ivan se stal zakladatelem a ředitelem Centra teoretických studií. Habilitoval se v oboru umělá inteligence a vydal mnoho podnětných publikací.

Zabýval se hlavně kybernetikou, umělou inteligencí, robotikou, kognitivními vědami a filozofickými otázkami, které s těmito obory souvisí.

To je bezesporu zajímavá syntéza, na kterou se v éře úzce specializovaných oborů mnohdy zapomíná. Ivan Havel rovněž upozorňoval, že věda nemusí být čistě materiální záležitost: „Lidé nechtějí jen poznatky aplikované vědy, chtějí se také něco dozvědět, a pokud nechtějí, mají se dozvědět, že by to mohli chtít.“ A k zamyšlení nutí i jeho další teze, že totiž vzdělaná společnost žije mnohem bohatším životem.