Každý to známe, někteří jedinci si cestou domů uleví na plot vašeho domu nebo na sloup v okolí. Nepříjemný zápach obtěžuje každého poblíž, o estetice ani nemluvě. Ve městech však žijí miliony lidí, kteří potřebují někam „odkládat“ odpad z toalet, koupelen a kuchyní.
Městské kanalizace se tak řadí na přední příčky důležitosti městských infrastruktur.
Londýn byl svého času největším městem světa a v polovině 19. století se ocitl na okraji propasti, když se město začalo topit ve vlastních splašcích. Londýnem se šířil strach z neviditelného zabijáka, cholery, nejhorší nemocí od doby morové epidemie.
Nová nemoc byla záhadou, nikdo nevěděl, jak ji léčit, nikdo neznal příčinu. Cholera udeřila proto, že přestala dostačovat stará londýnská kanalizace a město páchlo výkaly.
Odpadní voda se vylévala do žump nebo se v noci odvážela. Ale s dvojnásobným počtem obyvatel si tento starý londýnský systém už nedokázal poradit. Splachovací toaleta, tehdy nový vynález, celý problém ještě zhoršoval.
Obsah záchodové mísy směřoval pochopitelně do starých povrchových kanálů, které ústily do řeky Temže, ze které se rázem stala hnijící stoka plná matně hnědé tekutiny.
Starý kanalizační systém totiž vyrostl původně kolem řek, které byly postupně vysoušeny a zastavěny. A v tom tkvěla podstata problému. Tyto stoky a potrubí měly odvádět jen dešťovou vodu, a ne záplavu odpadních vod.
Při silných deštích už kanály nestačí kaly odvést a ty se začaly vracet zpět, stoupaly domovním potrubím a zaplavovaly sklepy i přízemí. Splašky se hromadily, stoupaly a prosakovaly podlahami.
Městskou radou nominovaný inženýr Joseph Bazalgette dostal za úkol krizi vyřešit, přišel v té době s pokrokovou vizí skutečného kanalizačního systému. Schéma, které vymyslel, bylo založeno na velmi prostém principu:
Přitažlivost zemská vytváří vodní spád! Londýn je postaven na údolních svazích. Jestliže se podaří zachytit obsah stok dříve, než se vypustí do řeky, můžeme využít vodní spád a odvedeme splašky pryč z metropole.
V Bazalgettových plánech už potrubí nepřivádělo kal do řeky uvnitř Londýna. Systém stok odváděl odpadní vody do Temže až u ústí, aby se tak splašky skutečně vylily do moře a nevracely se s přílivem zpět.
Po necelých dvou stoletích je ovšem problém znovu na světě. Londýnská kanalizační síť z viktoriánské doby a její tunely jsou opět za hranicí své kapacity a neustále přeplněné, a každý týden se do Temže vypustí ekvivalent 300 olympijských bazénů plných odpadní vody v celkovém objemu 39 milionů tun.
Problémy způsobují i obří tukovce, které opakovaně ucpávají kanalizaci. Jde o směs mastnoty a tuků z domácností a restaurací, doplněnou o předměty, které lidé spláchnou do záchodu. Hutnou a nevábnou hroudu tak zdobí třeba zbytky potravin, vlhčené ubrousky či dětské pleny.
V roce 2017 Londýn ucpal rekordní, 130 tun vážící tukovec, běžně však pracovníci kanalizací likvidují několik desítek metrů dlouhé a desítky tun vážící tukové shluky.
Populace narůstá neuvěřitelným tempem, sami produkujeme čím dál více odpadu a situaci je třeba vyřešit, pokud možno jednou provždy. V Londýně nedávno probíhal obrovský inženýrský projekt, který měl masivně rozšířit možnosti hlavního města.
Superkanalizace byla největší modernizací kanalizačního systému a zároveň největší inženýrskou výzvou v Británii. Celou snahu inženýrů a stavbařů sleduje dokument Městská kanalizace za pět miliard, který diváci mohou sledovat od středy 14. dubna ve 21:45 na kanále Viasat Explore.
Tenhle dokument si prostě nemůžete nechat ujít! Neocení ho jen technicky zdatní diváci, ale každý, kdo má alespoň trochu rád napětí a konfliktní situace. Práce probíhaly mnohdy více jak 90 metrů pod Londýnem, tedy v prostředí ideálním pro stresové situace.
Stavbu bylo třeba sladit s dalšími požadavky a nařízeními a neohrožovat další části infrastruktury, jako je např. doprava. Do toho neúprosné termíny, jakékoliv zpoždění stavbu prodražuje. Bylo třeba prorazit tvrdé skály, které nebyly po dobu 52 milionů let nikdy narušeny.
Nikdo tak nevěděl, co stavbaře čeká. U Tower Bridge museli inženýři vybudovat konstrukci cofferdam, tedy uzavřený prostor postavený ve vodním útvaru, který umožňuje odčerpat vodu z uzavřeného prostoru a vytvořit suché pracovní prostředí pro práci pod Temží.
To, že samotná stavba je hlučná nikoho nepřekvapí, ale i s následky neustálého hluku bylo třeba se vypořádat. A konečně, tunelování přineslo další problém, který museli inženýři vyřešit, a to jak odvézt a kam umístit více jak 1,5 milionu tun zeminy a suti, které výkop vytvořil?
O profesní i lidské dramatické situace tak nebyla nouze a nadávající řidiči, které jste omezili při průjezdu městem, byli tím nejmenším problémem. Pokud vás zajímá, jak to celé Londýn zvládl, nenechte si ujít třídílný seriál Městská kanalizace za pět miliard na Viasat Explore..
Trailer:
https://youtu.be/lurF_66xtdc
