Hnacím motorem zvrácené nacistické ideologie byl především antisemitismus. Avšak nejen Židé leželi nacistům v žaludku. Režim pronásledoval každého, kdo odmítal žít podle daných standardů, kdo nebzýval nacionalismus a alespoň navenek slepě nevěřil tomu, že Hitlerova cesta je jediná ta správná..
Vysoký blonďák a vysoká blondýna obklopeni houfem poslušných dětí. On zemědělec a voják, ona příkladná žena v domácnosti. Tak vypadala v nacistických představách ideální árijská rodina. Jen takové lidi měla čekat budoucnost v Evropě. Naopak Židé, ale i Slované a časem i další skupiny z ní měli zmizet.
Nacisté perzekuovali i další skupiny obyvatelstva. Byť mezi příslušníky SA i SS byly sexuální tělesné kontakty mezi muži hojně rozšířeny, právě homosexuálové byli jednou z intenzivně pronásledovaných skupin.
V koncentračních táborech končili kvůli odpírání vojenské služby i svědci Jehovovi, němečtí emigranti, tzv. práce se štítící, což byli například tuláci nebo prostitutky. A samozřejmě, největším nebezpečím byli pro nacisty liberální demokraté, čili z pohledu nacistů lidé závadného politického smýšlení.
Pro svůj kočovný nevázaný způsob života neměli místo v nacistické budoucnosti ani Romové.
Romové neměli na růžích ustláno ani před válkou. I meziválečné demokratické Československo je ocejchovalo vydáváním speciálních legitimací. V Německu se po nástupu nacistů stali občany druhé kategorie. Už v tzv.
norimberských zákonech byli Romové společně s Židy definováni jako nebezpečí pro rasově čistý stát.
Deportace Romů do německých koncentračních táborů začaly v roce 1936. Po německém útoku na Polsko v roce 1939 ještě zesílily. Romové byli odváženi do židovských ghett, které byly zřizovány v polských městech.
To se týkalo i československých občanů. Jiní Romové končili v Mauthausenu, Dachau, Ravensbrücku či Sachsenhausenu, kde byli podrobováni brutálním experimentům, které měly dokázat nadřazenost Árijců.
Podle rozkazu šéfa SS Heinricha Himmlera z prosince 1942 měli být Romové postupně sváženi do Osvětimi. Zde byl zřízen tzv. cikánský rodinný tábor. První Romové do něj byli přivezeni v únoru 1943. Stejně jako v českém rodinném táboře i zde žily rodiny pohromadě, avšak místní podmínky byly stejně otřesné, jako v jiných částech tábora. Během jeho existence táborem prošlo přes 20 000 osob.
16. května 1944 měl být osud cikánského tábora naplněn. Šest tisíc Romů, včetně pětistovky těch z českých zemí, kteří sem byli transportování z koncentračního tábora v Letech u Písku, mělo nastoupit na svou poslední cestu.
Nacisté totiž potřebovali uvolnit místo pro židovské transporty z Maďarska, které přijížděly ve zběsilém tempu.
V sedm hodin večer se táborem ozval zvuk gongu, kterým se vyhlašoval zákaz vycházení z baráků. Chvíli poté na místo dojely náklaďáky s příslušníky SS se samopaly. Ti vyzvali vězně, aby nastoupili před obytné bloky.
Romové však tušili, jaký osud by je mohl čekat. Byli totiž varováni politickým vězněm Tadeuszem Joachimowskim (1908–1975), který v Osvětimi pracoval jako písař. Romští vězni zabarikádovali dveře a ozbrojili se tím, co bylo po ruce, povětšinou kameny či pracovním nářadím.
Z baráků se ozval křik: „Nevyjdeme ven! Pojďte vy dovnitř! Čekáme tu! Jestli něco chcete, musíte dovnitř!“ Esesmani byli zcela zmateni. Nebyli zvyklí, aby jim kdokoliv v Osvětimi kladl odpor. Důstojníci SS se chvíli radili a akci raději ukončili. Obávali se také, že by se vzpoura mohla rozšířit i do dalších částí tábora.“.
Ze strany SS se však jednalo jen o strategický ústup. V červenci 1944 přišel do Osvětimi rozkaz podepsaný Himmlerovým jménem, podle kterého měl být cikánský rodinný tábor zlikvidován. Začátkem srpna byli práceschopní muži a ženy odvezeni transporty do táborů v Ravensbrücku a Buchenwaldu.
V táboře tak zůstali jen většinou jen děti, jejich matky a starší lidé. Pro esesmany byl nyní tábor již snadným soustem.
Večer 2. srpna byl tábor opět uzavřen. Rozdávaly se příděly chleba a salámu na třídenní cestu. Lidé se domnívali, že budou převezeni do jiného tábora.
Vězni však byli dopraveni k osvětimským krematoriím. U toho s označením pět se uzavřely životy téměř 3000 lidí. Během akce táborový lékař Josef Mengele sám zastřelil romská dvojčata, na nichž dělal předtím pokusy, aby je následně mohl použít na pitvání.
„Neviděl jsem to, ale vyprávěl mi o tom Schwarzhuber (jeden z dozorců SS), že žádná likvidační akce Židů nebyla tak obtížná jak likvidace Cikánů,“ vypověděl po válce velitel tábora Rudolf Höss, kterého poté polský soud odsoudil k smrti na šibenici uprostřed osvětimského tábora.
Plyn uvolněný z granulí Cyklonu B nakonec vykonal své dílo. Dříve hlučný cikánský tábor plný života se vyprázdnil a ztichl.
FOTO: AP, Wikipedia, Osvětimské muzeum
