Kdysi rozmanitá skupina hlavonožců, vampýrovky, obývala mělká šelfová moře jury a spodní křídy. Poté se však náhle fosilní záznam ztrácí a mezera mezi současností a posledním známým výskytem ve spodní křídě (stupeň apt) představuje neuvěřitelných 120 mil. let.

Nález 30 milionů let (oligocén) starého zástupce v Maďarsku (Necroteuthis hungarica) pomáhá pochopit, co a kdy vedlo k adaptacím na podivný způsob života v anoxickém prostředí hlubokých oceánů. Studie vyšla ve vědeckém časopise Communications Biology a podíleli se na ní odborníci z Geologické sekce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Současná vampýrovka hlubinná (Vampyroteuthis infernalis) představuje tzv. „živoucí fosilii“. Podobně jako u latimérie podivné byli fosilní zástupci této skupiny popsáni dříve fosilní než živoucí (až v r. 1903).

Postupný průnik hlavonožců do hlubin oceánů v geologické minulosti bývá spojován s vysokými biotickým i abiotickými tlaky v šelfových mořích. Při poklesu těchto tlaků některé skupiny hlavonožců opět osídlily mělkovodní habitaty, některé se ale aktivně specializovaly na hlubinný život, a některé dokonce na život v prostředí s minimem kyslíku.

A to je příběh jediného dnes žijícího druhu vampýrovky.

Přežití v zóně kyslíkového minima v oceánech (OMZ) vyžaduje řadu přizpůsobení, včetně změn metabolismu, pohybu, potravní nároky a specializace, ad. Zároveň ale toto prostředí (představující možná jeden z nejrozsáhlejších ekosystémů planety) poskytuje relativní bezpečí, s minimem konkurenčního i predačního tlaku ze strany jiných organismů.

Také globální změny se tohoto prostředí téměř netýkají. Nejstarší zástupci vampýrovek překvapivě koketovaly s anoxií, tedy tolerancí vůči minimu kyslíku rozpuštěného ve vodě na šelfech, už během tzv.

světových anoxických událostí v druhohorách a pravděpodobně již během spodní jury (cca před 180 mil. lety). To, že se tito hlavonožci nevyskytují v mladších anoxických sedimentech šelfů svrchní křídy znamená, že do hlubokých vod pravděpodobně pronikly již na konci křídy spodní (ca před 100 mil. lety).

Tato adaptace byla velmi prozřetelná a umožnila jim přežít katastrofické události konce křídy (a tedy celých druhohor), včetně dopadu planetky, která vyhubila část dinosaurů. Při výzkumu použil tým odborníků vedených doc.

Martinem Košťákem z Ústavu geologie a paleontologie PřF UK několik různých metod, vč. μCT vizualizace, elektronovou mikroskopii (SEM), geochemické metody (izotopy uhlíku, FTIR), mikropaleontologii, které ve výsledku dešifrovaly životní podmínky vampýrovek před 30 mil. lety.

Studovaný exemplář byl považován za ztracený v souvislosti s požárem Maďarského muzea v Budapešti v r. 1956 a znovuobjeven (náhodně) autory v r. 2019. Mořské sedimenty v okolí Budapešti se ukládaly v poměrně hlubokých podmínkách (pod 500m) původního teplého oceánu Tethys, který mj.

zasahoval i na naše území. Výzkum fosílie ukázal příbuznost tohoto hlavonožce jak s druhohorními zástupci, tak se současnou vampýrovkou. Potvrdil tak přežití celého podřádu od jury do současnosti.