Hvězdy vznikají ve hvězdných porodnicích a poté je působení vzájemných gravitačních sil vyšle na jejich pouť vesmírem. Některé hvězdy si jsou při tomto procesu natolik podobné, že se jim říká hvězdná dvojčata. A právě takové dvojče možná mělo i naše Slunce..

„Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, se nachází Oortův oblak…“ Tak nějak by mohlo začínat vyprávění některého z vesmírných Večerníčků. I když, existence onoho Oortova oblaku sice není stoprocentně prokázána, tak s vysokou pravděpodobností se dá konstatovat, že do říše pohádek nepatří.

Neptun je sice poslední planetou sluneční soustavy, avšak její území pokračuje i za ním. Od oběžné dráhy Neptunu ve vzdálenosti třiceti astronomických jednotek (AU) až do vzdálenosti 55 AU se táhne Kuiperův pás s mnoha malými objekty a také trpasličími planetami jako Pluto, Makemake nebo šišatá Haumea připomínající ragbyový míč.

Avšak, ani zde sluneční soustava ještě nekončí. Za Kuiperovým pásem se nachází ledový svět rozptýleného a odděleného disku. Odděleného proto, že na objekty v něm už nepůsobí gravitace vnějších planet, nýbrž pouze jen Slunce.

A ani zde by sluneční soustava ještě neměla svou pomyslnou celnici. Ve vzdálenosti zhruba 100 AU se rozprostírá heliopauza, kde přestává vát sluneční vítr. A ještě za touto sférou, ve vzdálenosti desítek tisíc AU, se nachází Oortův oblak, který se skládá z vnitřní a vnější části.

Ba dokonce, některé odhady hovoří o tom, že onen zvláštní útvar ve tvaru gigantické koule leží až ve vzdálenosti jednoho světelného roku, což je 63 000 AU. Proč badatelé přepokládají, že se jedná o kouli a nikoliv o disk v ekliptice?

Komety, které zde mají svůj původní domov, do centra sluneční soustavy přilétávají ze všech možných směrů, kdyby bylo Ortovo mračno diskem, jejich přibližovaly by se v rovině.

Právě Oortův oblak, jakýsi obal kolem sluneční soustavy, by se dal považovat za hranice našeho hvězdného systému. Byť, jak už bylo zmíněno, stoprocentní důkazy o jeho existenci zatím scházejí, většina astronomů o tomto útvaru nepochybuje.

Jeho obsah tvoří nevelká tělesa, obsahující kromě ledu i zmrzlý metan, kyanovodík nebo amoniak. Je jich ohromné množství, odhady hovoří o bilionu, avšak vzhledem k ohromným vzdálenostem je zde hustota hmoty velmi nízká.

Astronomové Abraham Loeb a Amir Siraj nyní přišli s teorií vzniku Oortova oblaku. Slunce a jeho dvojče fungovali jako jakási gravitační síť zachycující tělesa, které vznikala během zrodu obou hvězd.

„Dosud většinová teorie spojuje vznik Oortova oblaku se zbytky po vzniku Sluneční soustavy. Objekty v této oblasti by měly být rozptýlené planetami po obrovských vzdálenostech. Jenže tento model má problémy s pozorovaným množstvím objektů a tvarem oblaku. Náš model to řeší,“ řekl Loeb.

Oba astronomové nevylučují, že blíženec našeho Slunce může stále existovat. A to kdekoliv v naší galaxii.