Některé australské či oceánské kmeny dodnes nevěří, že mezi pohlavním stykem a početím dítěte existuje přímá souvislost. Do ženy podle jejich představ vstoupí skrze pochvu duch dítěte a poté získá v děloze své tělo.

Je jasné, že při takovýchto panujících představách prožily domorodé ženy většinu svého života v těhotenství. Například v jednom kmeni žijícího u australského zálivu Carpentaria měly ženy průměrně 18 dětí.

Pokud tedy žena byla „oplozena“ duchem, k čemu byl muž? Ten svým údem „klestil“ duchovi cestu, aby se do dělohy dostal snáze. Samozřejmě, že ne všem Aborigincům uniklo, jak vlastně děti přicházejí na svět.

Jeden kmen říká dětem „Džumarguli“, což v překladu znamená „Těžká dřina“… V Oceánii mají opravdu zajímavé zvyky. Ostrovy v Polynésii jsou pro mnohé symbolem lásky. A není to rozhodně náhoda. Například ženy ze souostroví Markézy jsou vnímány jako skutečné královny erotiky.

To vše vyplývá ze staletých kulturních tradic, rituálů a obyčejů. Svatební obřad v markézské kultuře je dlouhý. Na jeho závěr si nevěsta lehne na bílou rohož. Uspokojí nejen svého novomanžela, ale i všechny ostatní přítomné muže.

Čím více, tím se jako mladá paní těší větší vážnosti. Manželství v Polynésii není ničím, co by se bralo příliš vážně, ostatně náš region v tomto ohledu příliš odlišný není. I na ostrovech v Oceánii je mimomanželský sex hojně rozšířen a nezdá se, že by to někomu kdovíjak vadilo.

Snad kromě křesťanských misionářů, ovšem odpovědí na jejich výčitky bývají nechápavé pohledy. Například na Tahiti není nic neobvyklého, když se žena vyspí s bratrem svého manžela či muž se sestrou své ženy.

Dá se tedy říci, že v Polynésii fungovala zvláštní instituce, jež by se dala nazvat skupinovým manželstvím. Americká antropoložka Margareth Meadová (1901–1978) strávila v tichomoří během 20. let devět měsíců a po návratu vydala v roce 1928 knihu Dospívání na Samoi.

V ní je předložen obraz kultury, která je místem života bez stresu, nikdo zde nikam nespěchá, a co je hlavní, období dospívání probíhá v pohodě a klidu. Zjistila, že místní dívky masturbují od šesti let a většina jich má i lesbické zkušenosti.

Ty jsou však vnímány jen jakási praxe pro sex s mužem. Tezi samojské klidné kultury však později vyvrátil novozélandsko-australský antropolog Derek Freeman (1916–2001). Ten přišel s tím, že „teorie paní Meadové jsou jedním velkým omylem, který kulturní antropologii na více než padesát let zavedl do slepé uličky“. Freeman, který na rozdíl od devítiměsíčního pobytu Meadové prožil na Samoi 15 let, měl se samoánskou kulturou pochopitelně rozsáhlejší zkušenosti. Na Samoi našel společnost, která měla do idylického obrazu, jaký podala Meadová, hodně daleko.

Byla to společnost neklidná a celkem i agresivní. A to se týkalo i sexuálního života.