I řada cizinců uznává, že česká vlajka ve své jednoduchosti patří mezi nejpovedenější na světě. Přitom nechybělo málo a na pražských vládních úřadech či na utkáních českých sportovců mohla vlát vlajka třeba se čtyřmi hvězdami nebo s husitským kalichem..
Byť historii vlajek lze vystopovat až do starověku, v době formování české státnosti byly důležitější erby a znaky. Stříbrný dvouocasý lev se jako symbol Českého království objevuje nejpozději na počátku 13. století.
Jeho nejstarší vyobrazení nacházíme na jezdecké pečeti z roku 1213. Není na ní vidět počet ocasů, dvouocasého lva tedy spolehlivě dokládá až pečeť z roku 1247. Souběžně s ním byla v první polovině 13. století používána i původní přemyslovská orlice. Moravská i slezská orlice pak pocházejí ze stejného období.
V době husitské revoluce se rozšířilo užívání symbolu kalicha. Od 15. století jsou známy červené české prapory s bílým lvem. Od 19. století se častěji užívaly zemské barvy odvozené ze zemských znaků zemí rakouské monarchie.
Bílo-červené barvy se objevily například na pražských barikádách v roce 1848. Na Moravě se používala žluto-červená bikolora, která je odvozena od moravského znaku. Tuto vlajku si oblíbili spíše moravští Němci, zatímco česky hovořící Moravané upřednostňovali bílo-červeno-modrou trikoloru.
V publikacích vydaných v 19. století se jako moravské barvy uvádějí také žlutá, červená a modrá. Slezsko pak bylo reprezentováno bikolorou žluto-černou.
28. září 1914 složili českoslovenští dobrovolníci v Rusku přísahu na první československý vojenský prapor. Jeho líc byl tvořen bílo-červenou bikolorou. V jejím středu se nacházela svatováclavská koruna.
Rub byl poněkud odlišný, byl totiž tvořen bílo-modro-červenou trikolorou, což mělo odkazovat na Rusko. V roce 1915 byl líc praporu doplněn čtyřmi zemskými znaky. Slovenské trojvrší zde nebylo modré, ale ještě zelené.
Na červenou korouhev se stříbrně vyšitým lvem složila přísahu i první česká rota „Nazdar“ ve Francii. Základem listu praporů později vznikajících jednotek byla bílá a červená barva kombinovaná s lipovými ratolestmi, svatováclavskou korunou či husitskými symboly.
Často se objevovala i sokolská symbolika (letící sokol jako hrot žerdi či hesla Tužme se, Kupředu, zpátky ni krok!). Nejčetnější však bylo zpodobnění českého lva. Ten se tehdy zobrazoval bez korunky, monarchistické tendence rozhodně nebyly v kurzu.
Rok 1918 je spojen se začátkem nové etapy v českých a slovenských dějinách, když v říjnu vzniká Československá republika. Nový stát samozřejmě potřebuje svou vlajku. Ze začátku ČSR reprezentují staré české barvy bílá a červená, navíc stejnou kombinaci, byť v obráceném pořadí, používali i Slováci.
Jenže stejná vlajka již vlaje nad sousedním Polskem. V roce 1919, kdy se Československo a Polsko dostanou do sporu o Těšínsko, tak paradoxně obě znepřátelené strany používají stejnou vlajku. Jak tento problém vyřešit?
Asi nejlépe tak, že k červené a bílé se přidá třetí barva. Ideální byla modrá, která je jak ve slovenském, tak v moravském znaku. Navíc se ČSR se prezentovala jako slovanský stát, byť značnou část jejího obyvatelstva tvořily neslovanské národy.
Nu a bílá, modrá a červená je prezentována jako slovanská trikolora, byť původně je převzata z barev vlajky Francie.
Vlajka s modrým klínem nebyla jediným návrhem. Používala se i odlišná vlajka, která se skládala z hvězd a pruhů a jejímž autorem nebyl nikdo jiný než Milan Rastislav Štefánik (1880–1919). Měla pět vodorovných pruhů červené, bílé, modré, bílé a červené barvy, přičemž prostřední modrý pruh byl dvojnásobně široký a uprostřed něho byly čtyři bílé pěticípé hvězdy.
Objevovaly se i jiné nápady s husitskými kalichy, hvězdami i pruhy, některé byly velmi podobné vlajce USA. Komise, která československou vlajku vybírala, se nakonec rozhodla pro modrý klín na historické české vlajce.
Autorem tohoto návrhu byl státní úředník Jaroslav Kursa (1875–1950) a v jeho podání zasahoval klín do jedné třetiny vlajky. Jenže návrh neprošel při parlamentním hlasování a i veřejnost s ním byla nespokojena.
Nakonec tedy Kursa protáhl klín až do poloviny vlajky, a od 30. 3. 1920 od 18,45 hodin tak Československo mělo svou novou vlajku. Svou unikátní jednoduchostí se zřetelně odlišovala od všech tehdejších existujících státních vlajek.
Země v české kotlině si během 20. století prošla mnoha eskapádami, což se odrazilo i na našich státních symbolech. Němečtí nacisté československou vlajku nenáviděli a ve 30. letech platil v Německu dokonce zákon, který výslovně zakazoval vyvěšování vlajky s modrým klínem.
Když v roce 1939 nacisté vstoupili do Prahy a vyhlásili Protektorát Čechy a Morava, zprvu se jako protektorátní krátce užívala československá vlajka. Ale cílem nacistů bylo vygumovat veškeré souvislosti s Masarykovou republikou.
Proto protektorátní vláda ustanovila vlajku jinou. Obsahovala tři vodorovné pruhy v bílé, červené a modré barvě, čímž se podařilo dodržet ústavní barvy z roku 1920. Ovšem například známý kolaborant Emanuel Moravec (1893–1945) prosazoval vlajku, která v sobě nesla hákový kříž.
Ba co víc, uvažovalo se i o tom, že by se svastika objevila na vlajce s modrým klínem….
Po komunistickém převratu v roce 1948 kupodivu naše vlajka zůstala v nezměněné formě, nebyl do ní přidán ani srp s kladivem ani žádný jiný nesmysl, jako třeba v Rumunsku nebo Bulharsku. Jen vlajky československých plavidel nesly v levém horním rohu červenou hvězdu, ve které byl státní znak v rudé hvězdě.
Česká socialistická republika, vzniklá 1. ledna 1969 v rámci federalizace Československa, nikdy neměla vlastní ústavu, znak ani vlajku – pouze k ní mohla být přiřazována první část dvojdílné federální hymny a jednotlivé prvky z dalších federálních státních symbolů.
V roce 1968 byla ustanovena komise expertů, která měla stanovit znak a vlajku České socialistické republiky. Komise navrhla zavést bílo-červenou bikoloru a vrátit se k původnímu znaku českého státu. Návrhy byly připraveny až v červenci 1969.
Stranické i státní orgány tehdy návrhy odložily, takže Česká socialistická republika nikdy vlastní znak a vlajku neměla.
Návrh na vydání ústavního zákona o státních symbolech České, Slovenské a Československé republiky předložil až v roce 1990 československý prezident Václav Havel. Dne 26. ledna 1990 předsednictvo České národní rady nechalo návrh projednat ve výborech ČNR.
Vytvořená komise předložila dva návrhy znaku České republiky. Tentýž návrh popisoval i vlajku ČR jako bílo-červenou bikoloru s poměrem stran 2:3. Souběžně byla navržena i česká hymna, tvořená první částí dosavadní československé hymny.
Nové státní symboly navázaly na kontinuitu původních zemských symbolů. Česká národní rada tak ústavním zákonem č. 67/1990 Sb. zavedla s účinností ode dne vyhlášení státní vlajku složenou ze dvou stejně širokých pruhů, spodního červeného a vrchního bílého, při poměru šířky vlajky k délce 2:3.
Polská vlajka se od této vlajky lišila pouze poměrem stran 5:8. Při volbách v roce 1990 sice měla být u všech volebních místností vyvěšena jak československá, tak česká vlajka, ale česká dvojbarevná vlajka s červeným a bílým pruhem, značně podobná polské, se za dobu své platnosti příliš nevžila.
Češi za svou považovali vlajku s modrým klínem. A to se stalo jablkem sváru během dělení československé federace v letech 1992 a 1993. Ve chvíli, kdy se dvě vítězné strany dohodly na rozdělení ČSFR, poslaly do parlamentu zákon, ve kterém se mimo jiné pravilo:
„Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské federativní republiky užívat státních symbolů České a Slovenské federativní republiky.“ Inu, nestalo se tak. Československá vlajka se již trvale zabydlela v českých srdcích a český parlament tuto skutečnost reflektoval, když ji začátkem roku 1993 schválil jako českou vlajku. Ze Slovenska se proti tomu ozývaly protesty, ale Češi si jich příliš nevšímali.
I když se tu a tam uvažovalo o změně odstínu modré barvy, vlajka nakonec zůstala nezměněna.
