Internet je dnes dostupný kdekoliv na zemském povrchu, připojeni jsou i na Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Vizionáři však již promýšlejí, jak jej rozšířit na další tělesa Sluneční soustavy.

Jednoduchý Tweet s překlepem, který se zapsal do historie. Jeho autorem byl jistý Timothy Creamer, dnes již vysloužilý astronaut NASA. Stal se prvním, kdo se přes sociální sítě ozval z vesmíru poté, co byla ISS v lednu 2010 připojena k internetu. Jeho Tweet však musel uletět bezmála 36 000 kilometrů z ISS (400 km od Země) na geostacionární orbit (GEO) a až odtamtud zpátky k Zemi. Latence, tedy zpoždění signálu mezi stanicí a Zemí, proto činí půl sekundy, 20krát déle než u běžného kabelového připojení.

Přes GEO dnes přesto protéká většina satelitního internetu, jaký využívají vlády, firmy i spotřebitelé. Její výška není náhodná, v této vzdálenosti se družice pohybují stejnou pádovou rychlostí, jakou se Země točí kolem své osy, tedy zdánlivě visí nad určitou oblastí povrchu. Vysílání nestíní hory a je dostupné uprostřed džungle i na pólu, přes oběžnou dráhu se tedy se zbytkem světa spojují letadla a lodě nebo dokrývá děravá telekomunikační infrastruktura v rozvojových zemích.

Spojení z nebe

Družice Globalstar nebo Iridium sviští mnohem blíže, ve vzdálenosti 1 420 respektive 670 kilometrů. A systém Starlink společnosti SpaceX bude rozprostřen ve vrstvách od 346 do 1 325 kilometrů nad povrchem. To zásadně snižuje zpoždění signálu, také ale přenosovou kapacitu. Tyto satelity jsou mnohem menší musí jich výt desítky až tisíce, protože čím blíže družice krouží kolem Země, tím méně času stráví nad určitou oblastí. Družice si tak musí jednotlivé uživatele předávat mezi sebou v okamžiku, kdy jedna začne zapadat za obzorem.

Svého druhu kompromis představuje systém O3b evropského satelitního operátora SES, který spojuje velký dosah a vysokou přenosovou kapacitu s dostatečnou rychlostí datového toku. Sestává z dvaceti družic na oběžné dráze o výšce 8 062 kilometrů, ze které zajišťují především hlasové a datové služby pro mobilní operátory a poskytovatele internetového připojení v rozvojovém světě. O3b koneckonců znamená „the other 3 billion“ neboli zbylé tři miliardy lidí bez přístupu k širokopásmovému internetu.

Pozdravy z Marsu

Sdílet fotky z dovolené na rudé planetě je však technologicky úplně jiná liga, než z Antarktidy postovat fotku tučňáka. Předně se latence signálu pohybuje mezi 3 a 22 minutami podle vzájemné pozice Marsu a Země. A co dva roky se komunikace mezi oběma planetami na dva týdny přeruší úplně, když ji zastíní Slunce. Spojení s Měsícem má zpoždění 1,26 sekund, což příliš nezkomplikuje posílání mailů, konferenční hovor s centrálou vaší těžařské společnosti ovšem bude ještě únavnější, než telekonference obvykle bývají.

Jednotlivé uzly meziplanetární sítě jsou navíc neustále v pohybu, a přenosová infrastruktura je vystavena vysokofrekvenčnímu záření naší hvězdy. Internetové protokoly jako je DDTN vyvíjený NASA však zohledňují dlouhá zpoždění a časté výpadky signálu. Spočívá v postupném přenášení dat mezi jednotlivými uzly, například satelity, jako když žába skáče z jednoho kamene na druhý. Jiné úvahy namísto rádiových vln počítají s přenosem prostřednictvím laserového paprsku, který v relaci vůči ostatním parametrům vysílání unese násobně více dat. Další vědci promýšlejí roje družic v srdci soustavy, které zajistí přenos signálu, i když se Země a Mars budou nacházet na opačných stranách hvězdy.

Rozhození sítě napříč soustavou, nebo alespoň připojení Měsíce a Marsu, představuje nemalou výzvu, se kterou se však jistě vypořádáme. Spolehlivé spojení s dalšími tělesy Sluneční soustavy a vzdálenými loděmi je klíčovým předpokladem expanze lidstva mimo mateřskou planetu. Těžaři na Luně a na asteroidech, marsovské hotely nebo vědecké stanice vznášející se v horních vrstvách Venušiny atmosféry, všichni budou potřebovat a chtít zůstat ve spojení.