Desátý červnový den roku 1926 došlo na jedné z barcelonských ulic k tragédii, když pod koly tramvaje zahynul nepozorný chodec. Ošuntělé oblečení a zanedbaný zjev dávaly tušit, že obětí nehody je jakýsi žebrák.

Až o pár dní později vyšlo najevo, že srážka s tramvají stála život jednoho z největších architektů historie, který si v osudový moment prohlížel své životní dílo..

Tehdy téměř čtyřiasedmdesátiletý Antoni Gaudí byl v té době naprosto ponořen do svého vrcholného projektu, kterým byla barcelonská katedrála Sagrada Familia (Svatá rodina). Po mnoha letech práce se soustředil jen a jen na stavbu, nic jiného pro něj neexistovalo.

O dostavění katedrály, z níž dnes stojí sotva pětina, však pochyboval i on sám. „Tu dokončí až svatý Josef,“ říkával. A zda bude dokončena v roce 2026, kdy od úmrtí jednoho z nejslavnějších Katalánců uplyne sto let, je otázkou.

Mnoho Gaudího plánů a nákresů totiž beznadějně zmizelo během španělské občanské války. Jestli se to však podaří, katedrála bude mít 18 věží, z nichž nejvyšší bude měřit 170 metrů.

Kdo by to byl řekl, že architekt této monumentální církevní stavby byl v mládí zapřísáhlým ateistou. V pokročilém věku Gaudí, který se nikdy neoženil, naopak nevynechal každodenní cestu do kostela, kde se věnoval modlitbám. A v současnosti probíhá v katolické církvi proces jeho blahoslavení.

Gaudího talent byl nesporný již od mladých let. Jeho fantazie byla natolik bohatá, že rýsovací prkno bylo pro jeho nápady příliš úzké. Proto raději pracoval s trojrozměrnými modely staveb. Svou první samostatnou zakázku dostal v roce 1878 od továrníka Manuela Vicense.

Při stavbě jeho letní rezidence se odpoutal od dosud známých slohů a inspiroval se jen islámskou architekturou, když cihlové řádkové zdivo kombinoval s barevnými obkladačkami. Asi nepřekvapí, že podobně pohádkový nádech měla i řada jeho dalších staveb.

Zcela zásadní bylo pro Gaudího setkání s mecenášem Eusebiem Güellem. Právě pro něj navrhl palác uprostřed Barcelony, na jehož dvou obrovských branách ze železného mřížoví použil parabolický oblouk, který se stal typickým znakem jeho mnoha dalších staveb.

Tak jako u většiny jiných, i u této stavby navrhoval též luxusní interiér včetně nábytku.

Velkolepý projekt zahradního města, zahájený v roce 1900, přerušila první světová válka, byť v ní Španělsko nebojovalo, a tak dnes návštěvníci Güellova parku mohou obdivovat jen řady nakloněných sloupů a dvě vilky, z nichž v jedné z nich je Gaudího muzeum.

Terasa se zvlněnou lavicí pak nabízí neopakovatelný pohled na katalánskou metropoli.

Všem pravidlům a zvyklostem se příčí další z barcelonských Gaudího domů Casa Milá, který zvlněnou fasádou i barevně připomíná písečné duny. Tento obrovský rohový blok, kde jsou rovné stěny téměř zapovězené, si od kritiků vysloužil přezdívku La Pedrera (kamenolom).

Na jižana netypický modrooký blonďák byl hrdým Kataláncem, který nesnášel španělštinu a za každých okolností preferoval katalánštinu. Touto řečí spustil i na vyjeveného španělského krále Alfonse XIII. (1886–1941).

Král, později sesazený, nerozuměl ani slovo, z čehož si Gaudí těžkou hlavu nedělal. „Měl se to naučit,“ jen lakonicky prohodil. Jeho posledním přáním bylo, aby Sagrada Familia byla dostavěna jen z darů. I proto se její dostavba stále tolik vleče.