Fanoušci seriálu Star Trek důvěrně znají pana Spocka, který je napůl člověk a napůl Vulkánec. Obyvatelé Vulkánu jsou vysoce inteligentní a lidstvo v mnohém předběhli. Samozřejmě, že tato rasa je jen dílem fantazie, stejně jako její domov planeta Vulkán.

Bývaly však doby, kdy o reálné existenci stejnojmenné planety bylo mnoho vědců pevně přesvědčeno..

Planeta Vulkán ovšem neměla být vzdálená tisíce světelných let od Země, ale měla být přímo uvnitř naší sluneční soustavy. Měla se nacházet u Slunce ještě před oběžnou dráhou planety Merkur. Nikdo ji nikdy nepozoroval, přesto byla její existence dlouhou dobu brána jako holý fakt.

Od starověku bylo astronomům známo šest planet: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter a Saturn. Občas se mezi planety počítaly i třeba měsíce Jupitera nebo tělesa z hlavního pásu, ale těchto šest objektů bylo planetárním základem.

Už koncem roku 1612 zachytil Galileo Galilei (1564–1642) ve svém dalekohledu zvláštní objekt. Považoval jej za jednu z milionů dalších hvězd, přičemž netušil, že sleduje osmou planetu sluneční soustavy, která později obdrží jméno Neptun.

V roce 1781 anglicko-německý astronom William Herschel (1738–1822) objevil planetu Uran. Ten zpočátku váhal, o jaké těleso se vlastně jedná, ale výpočty, které uskutečnil francouzský matematik a astronom Jean Baptiste Gaspard Bochart de Saron (1730–1794), jej přesvědčily, že skutečně nalezl další planetu sluneční soustavy.

Jenže u Uranu se objevovaly zvláštní anomálie v pohybu. Jedním z možných vysvětlení byla existence další, ještě vzdálenější planety. Její poloha byla dokonce teoreticky spočítána, jenže astronomové ji ne a ne najít.

V roce 1846 francouzský astronom Urbain Le Verrier (1811–1877), který se těmito výpočty zaobíral, dopisem požádal o pomoc v pátrání svého kolegu. Johanna Gottfrieda Galleho (1812–1910) z berlínské hvězdárny.

Pouhou hodinu po přečtení dopisu Galle konečně na obloze našel vytouženou planetu, která dostala název Neptun.

Určité nesrovnalosti ve svém pohybu vykazovala i planeta Merkur. Ta se totiž pohybuje tak, že během let se bod, kdy je nejblíže ke Slunci (perihelium) lehce stáčí. Tuto drobnou anomálii nebylo možné s využitím Newtonova gravitačního zákona vysvětlit.

Urbain Le Verrier tak navrhl řešení, které se osvědčilo v případě Neptunu: mezi Sluncem a Merkurem obíhá ještě jedna planeta, která Merkur do značné míry ovlivňuje.

Tuto hypotézu Le Verrier představil v roce 1860. Zatím hypotetickou planetu pojmenoval po římském bohu kovářů Vulkán. Lékař a amatérský astronom Edmond Modeste Lescarbault (1814–1894) poté hlásil pozorování tranzitu Vulkánu přes sluneční disk. Řada jiných badatelů však do svých dalekohledů hleděla marně.

Až v sedmdesátých letech 19. století se objevila podezřelá tělesa. Většinu z nich objevili astronomové se skvělou pověstí, ředitel observatoře Ann Arbor v Michiganu James Craig Watson (1838–1890) a amatérský, leč zkušený a uznávaný pozorovatel Lewis Swift (1820–1913) z New Yorku.

V roce 1875 se údajnou planetu Vulkán, jak byl hledaný objekt pojmenován, dokonce podařilo vyfotografovat. Při pozorování dalekohledem se její kotouč měl jevit červeně. Jak Watson, tak Swift pak Vulkán měli pozorovat během zatmění Slunce v roce 1878. Již předtím New York Times psaly:

„Existenci planety Vulkán již není možné popřít a děti ve školách se musejí učit, že Země je až čtvrtou planetou od Slunce.“.

I přes lepšící se metody pozorování však výsledky stále nepůsobily zcela přesvědčivě. K práci Watsona i Swifta se ozvalo nemálo kritických hlasů. Ty byly podloženy důkazy, že oba astronomové pozorovali údajný Vulkán v místech, kde se v oněch dnech vyskytovaly již známé hvězdy. To byl poslední záchvěv hypotézy existence planety Vulkán.

Nové technologie pozorování mezi Sluncem a Merkurem žádné planetární těleso již nenašly.

Jenže původní otázka stále zůstala nevyřešena. Co tedy vlastně ovlivňuje oběžnou dráhu Merkuru tak, že se planeta chová tak vrtkavě? Řešení přinesl rok 1915 a vydání Obecné teorie relativity, jejímž autorem nemohl být nikdo jiný než Albert Einstein (1879–1955).

Je to vlastně prosté. Tak masivní a gravitačně silný objekt jako je Slunce, dokáže ve svém okolí ohýbat čas i prostor, a měnit tak samozřejmě i dráhu světla. Oběžná dráha Merkuru se tak pohybuje přes zkreslený časoprostor.

To byl poslední hřebíček do rakve již polozapomenuté hypotézy existence planety Vulkán. Předchozí její údajná pozorování se po podrobném rozboru ukázala buď jako sluneční skvrny, nebo jako hvězdy. Avšak hon na devátou planetu neustává ani dnes.

To, že by byla blízko Slunce, je vyloučeno, proto se zraky některých hledačů obracejí ke vzdáleným končinám sluneční soustavy. Je však otázkou, zda by zde bylo tolik materiálu, aby se v tak vzdálených oblastech vůbec nějaká planeta mohla vytvořit…