Mírová konference v Paříži: vítězství či porážka?

Skoro nepředstavitelné se zdá, že celý rok trvala pařížská mírová konference, která byla zahájena v lednu 1919. Tento kongres oficiálně ukončil první světovou válku. Té se tehdy říkalo Velká válka, protože strašlivější konflikt lidstvo ve svých dějinách nepoznalo. Nikdo netušil, že 1. světová válka byla vlastně jen předehrou k té druhé. A právě konference v Paříži některými svými rozhodnutími nepřímo druhou světovou válku pomohla rozpoutat.
První světová válka si vyžádala 10 000 000 mrtvých a dalších 60 000 000 raněných. Nicméně po dlouhých čtyřech letech, 11. 11. 1918, v 11 hodin dopoledne palba konečně utichla. Zpráva o chystaném příměří se již za rozbřesku dostala i do předních zákopových linií, ovšem vojáci dostali rozkaz bojovat až do zmíněné jedenácté hodiny.
Například pozdější americký prezident Harry Truman (1884 – 1972) ze svého dalekonosného děla vypálil poslední ránu v 10,45. V 10,58 zasáhla kulka vyslaná německým ostřelovačem kanadského vojáka George Price (1892 – 1918), který se tak stal jednou z posledních obětí vleklých jatek.
Jihoafričtí vojáci zase byli svědky toho, jak s úderem jedenácté německý kulometník vypálil bez míření nepřerušovanou dávku nábojů ze své zbraně, načež se postavil, uklonil a odešel do týlu. Pak konečně nastal mír…

V lednu 1919 se do Paříže sjíždějí představitelé vítězných mocností. Jejich úkol je jasný, dát sotva dvouměsíčnímu míru v Evropě písemnou podobu. Nechybí zde ani prezident USA Woodrow Wilson (1856 – 1924). V dnešní době, kdy státníci létají z jednoho konce světa na druhý, by to nebylo nic neobvyklého, ale tehdy se jednalo o bezprecedentní krok.
Německá delegace zatím v Paříži chybí. Bude přizvána později, až se představitelé vítězů dohodnou na podmínkách, které jí uloží.
V Německu samotném zatím panuje chaos. Námořní blokáda ze strany Francouzů a Britů již tak ztrpčuje jeho těžkou situaci. Německo je zralé k revoluci a také k občanské válce. V Bavorsku je po vzoru bolševického převratu vyhlášena Bavorská republika rad, v Berlíně proti sobě stojí rudí a hnědí.
Obyčejní Němci zatím umírají hlady. 6. února je ve Výmaru vyhlášena nová ústava zaručující lidská práva a svobody. Nicméně, Výmarská republika, jak se meziválečnému Německu do nástupu nacistů říká, zůstala slabá a většina Němců se s ní nikdy neztotožnila. Mnozí Němci jsou navíc přesvědčeni, že válku neprohráli. Vždyť jejich armáda podepsala příměří na půdě protivníka…
Pařížská konference musí řešit problémy, které v historii neměly obdoby. Zanikly čtyři velké monarchie (Rusko, Rakousko-Uhersko, Německo, Osmanská říše), zato se na mapě objevila desítka nových zemí.
Samozřejmě, že vítězné státy myslí na své vlastní zájmy. Po Německu zůstala nikoliv nezajímavá koloniální říše a účastníci konference si na ni brousí zuby.
Je jasné, že vůdčí roli budou hrát USA: „Všichni jsme závislí na Americe, hlavně po hospodářské stránce. Američané vyhráli válku ekonomicky, nyní zvítězí i v mírovém tažení,“ zapisuje si 20. ledna 1919 do svého deníku člen britské delegace Harold Nicholson (1886 – 1968). Motto americké delegace nastínil prezident Wilson: „Když se začneme připravovat na válku, dojde k ní. Možná bychom se měli začít připravovat na mír.“

Místo konference: zámek ve Versailles, který na královský dvůr proměnil Ludvík XIV.

 

Dominantní úlohu na konferenci sehrála tzv. velká čtyřka. Tu tvořili francouzský premiér Georges Clemenceau (1841 – 1929), jeho britský kolega David Lloyd George (1863 – 1945), prezident USA Woodrow Wilson a Vittorio Orlando (1860 – 1952), který zastával funkci ministerského předsedy Itálie. Této „Velké čtyřce“ se snažilo sekundovat Japonsko, ne však příliš úspěšně.
Oficiální zahájení konference proběhlo 18. ledna 1919 na ministerstvu zahraničních věcí Francie za formálního předsednictví francouzského prezidenta Raymonda Poincaré (1860 – 1934). Tehdy ještě nebyl ve Francii zaveden systém, kde dominoval prezident, takže hlavní slovo měl premiér.
Pět hlavních velmocí určilo, kolik mohou mít ostatní státy delegátů a jak se mohou účastnit jednotlivých slyšení v plénu a v komisích. Určující byl jednací konferenční řád (reglement de la conférence), který rozdělil spojené a sdružené státy Dohody do tří skupin.
V první skupině byly země, jež měly globální zájmy. Sem patřila Velká Británie, Francie, USA, Itálie a Japonsko. Tyto velmoci se mohly účastnit všech schůzí vedených na konferencích a v komisích a měly zde hlavní slovo. Právě těchto pět států rozhodovalo o budoucnosti světa.
Druhou skupinu tvořily státy se zvláštními zájmy. Delegáti těchto zemí se mohli účastnit schůzí, kde se probíraly záležitosti dotýkající se jejich zemí. Skupinu tvořily Belgie, Brazílie, Britská dominia, ČSR, Indie, Čína, Kuba, Řecko, Guatemala, Haiti, Hedžáz (dnes součást Saúdské Arábie), Honduras, Libérie, Nikaragua, Panama, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko a Siam (dnešní Thajsko).
Ve třetí skupině byly státy, které s centrálními mocnostmi přerušily diplomatické styky, a to Bolívie, Ekvádor, Peru a Uruguay. Ty v podstatě jednáním jen sekundovaly. Státy neutrální nebo státy, které se nově tvořily, mohly být velmocemi pozvány, aby přednesly ústně nebo písemně svá stanoviska v záležitostech, které se jich týkaly.
Počty delegátů jednotlivých zemí byly určeny tak, že každá velmoc měla pět delegátů, Belgie, Brazílie a Srbsko tři delegáty, po dvou delegátech měly Austrálie, Kanada, Čína, Řecko, Hedžáz, Indie, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Siam, Jižní Afrika a Československo, které zastupoval premiér Karel Kramář (1860 – 1937) a ministr zahraničních věcí Eduard Beneš (1884 – 1948).
Jednoho delegáta pak měly Bolívie, Ekvádor, Guatemala, Haiti, Honduras, Kuba, Libérie, Nový Zéland, Nikaragua, Panama, Peru a Uruguay.

V roce 1918 asi jen málokoho napadlo, že by válečná jatka mohla být ještě krvavější než ta právě skončená.

 

Na mírové konference se sejde 10 000 politiků, diplomatů (jen z USA jich bylo 1400), ale i obchodníků se zbraněmi nebo příslušníků tajných služeb. Československou delegaci tvořilo 80 lidí. Přijíždějí do zimní Paříže a někteří původem z exotických zemí vidí sníh vůbec poprvé ve svém životě.
Ovšem sněhových radovánek si užívají jen obyčejní Pařížané. Ti si rovněž vychutnávají pocit, že z Paříže se stalo hlavní město světa. I když mnohým Francouzům asi bylo nepříjemné, že ulice jejich perly nad Seinou ovládla angličtina.
Nejvyšší rada se scházela v kanceláři francouzského ministra zahraničí. Zde vznikl i zasedací pořádek, který se dodržoval až do konce jednání, uprostřed seděli Francouzi, po jejich bocích Američané a Britové a na krajích Italové a Japonci. Woodrow Wilson, hýčkající si svůj sen o mezinárodní organizaci zvané Společnost národů, měl své křeslo o něco vyšší, než ostatní účastníci jednání.
Touha po pomstě vede Francouze k požadavkům tvrdé odplaty vůči Němcům. Je jasné, že Německo přijde o své kolonie. Otázkou bylo, co Němci ztratí v Evropě. S Alsaskem a Lotrinskem se mohli rozloučit předem, Francouzi se se ztrátou těchto provincií nikdy nesmířili. Územní požadavky vznesli Poláci nebo Belgičané. A pak tu byl problém náhrady válečných škod a reparací.
„Je nadevší pochybnost, že jsme se sešli, abychom rozhodli o míře německé viny a o výši válečných reparací. Chceme své země znovu postavit na nohy,“ přednese anglicky francouzský premiér Clemenceau. Naznačuje tak hlavní francouzský zájem: „Ti, kteří tolik vytrpěli, Francouzi, Angličané, Belgičané, Italové, ti všichni chtějí kompenzace za škody.“

Velká čtyřka: David Lloyd George, Vittorio Emanuele Orlando, Georges Clemenceau a Woodrow Wilson

 

To Itálie má trochu jiné zájmy. Když válka propukla, zůstala neutrální, byť ji spojenecké dohody vázaly s Německem a Rakouskem-Uherskem. Řím si u obou protivníků otestoval, kdo mu nabídne víc, a poté se rozhodl přidat na stranu Dohody.
Italskou prioritou bylo Středozemí: „Moje země chce diskutovat především o dalmatském pobřeží, které má pro naši budoucnost mimořádně veliký význam. Potřebujeme tam přístavní město,“ nechal se slyšet italský premiér Orlando.
Tím přístavem měla být Rijeka. Jenže spojencem Dohody bylo i Srbsko, kolem kterého se po válce zformovalo Království SHS (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), což byla pozdější Jugoslávie. A Rijeka už v té chvíli patřila právě tomuto státu.
Jak je z tohoto příkladu patrné, jednání byla od začátku nesmírně složitá. Původní odhady předpovídaly, že konference potrvá nanejvýš měsíc. Nakonec z toho byl rok. Středobodem dění je již od začátku jednání Woodrow Wilson. Ten se staví proti tvrdým podmínkám vůči Německu: „Kolikrát ještě budeme opakovat staré chyby, než pochopíme, že odplata nefunguje. Jsem plně přesvědčen, že Společnost národů to celé změní.“
Zatímco Američané prosazují zásadu svobodného sebeurčení národů, ostatní vítězové přemýšlejí, kde by co obsadili. Například Austrálie požaduje Novou Guineu. Z německých kolonií si chce ukrojit i Portugalsko a Belgie. To delegace USA nevidí ráda, z ekonomických důvodů nemá pochopitelně zájem, aby se světová impéria nadále rozšiřovala.

Zasedací sál včera a dnes

 

Nakonec vše dopadne tak, že si Francie s Velkou Británií rozdělí Togo a Kamerun a německá jihozápadní Afrika (dnešní Namibie) připadne pod správu Jihoafrické unie. Německá východní Afrika (dnešní Tanzanie) se stala součástí britského impéria. Belgičané urvali alespoň Rwandu-Urundi a Portugalci malý kousek v severním Mosambiku.
Ostrouhali Italové. Nejen, že nedostali Dalmácii, po které tak vroucně toužili, ale nezískali ani volnou ruku v Habeši (Etiopie). Tu Řím požadoval i přesto, že byla nezávislým státem. Italové se svého vysněného kusu Afriky dočkali až za vlády fašistů, kdy právě Habeš jednoduše napadli a obsadili.
Německo mělo své kolonie i v Tichém oceánu. Mariany, Karolíny a Marshallovy ostrovy byly svěřeny do správy Japoncům. Německou Samou získal Nový Zéland a Nové Guineje se nakonec opravdu dočkala Austrálie. O Nauru se podělili jak Britové, tak Australané a Novozélanďané. Ve všech případech se nemělo jednat o kolonie v pravém slova smyslu, nýbrž o svěřená území Společnosti národů. V praxi byl ovšem rozdíl minimální.
Rozporcována byla také Osmanská říše. Spojenci dokonce obsadili i srdce Osmanů, Anatolii. Francie pak dostala do poručenecké správy Sýrii a Libanon. Ani Britové neodešli s prázdnou, získali Mezopotámii (Irák) a Palestinu. Právě v Palestině Britové navrhli vytvoření židovské domoviny. Později založená Společnost národů s tímto plánem souhlasila, a pak bylo už jen na Británii, jak se se zájmy Arabů a Židů vyrovná. Určité vrstvy obou etnik na sebe zprvu pohlížely se sympatiemi, leč postupně se situace začala zhoršovat a dnes je na Blízkém východě ohnisko trvalého napětí.
Na Arabském poloostrově se pak postupně zformovala Saúdská Arábie. Britové si jeho loajalitu zajišťovali tím, že mu vypláceli tribut ve zlatě.

Územní ztráty Německa

 

Konferencí stále zmítají dva proudy. Tvrdý, vyžadující nesmiřitelné potrestání Německa a měkčí, který se msty vůči poraženému nepříteli obává. „Nesmíme si z Němců udělat nepřátele. Teď jsou na dně, ale nikdo není na dně jednou pro vždy,“ prohlašuje prezident Wilson.
Francouzi jsou však nekompromisní a vyžadují vůči Němcům ten nejtvrdší postup. Je to pochopitelné, byla to právě Francie, která nesla hlavní tíhu války na západní frontě. Britský premiér David Lloyd George osciluje mezi oběma proudy a varuje, že příliš tvrdé podmínky by mohly Německo vtáhnout do náručí bolševismu.
Lloyd George také varoval před tím, aby se části Německa dostaly pod cizí nadvládu. „Nedovedu si představit pravděpodobnější příčinu nové války, když se jeden z nejschopnějších národů ocitne v obklíčení početně slabších, kteří nikdy neměli vlastní stát.“ Britský premiér měl na mysli především Polsko a Československo. Německou menšinu v ČSR ovšem netvořili říšští Němci, ale bývalí poddaní habsburské koruny. „Němci tyto národy (myšleni Poláci a Čechoslováci) nepovažují za sobě rovné a nutno říci, že některé z nich si to přinejmenším zaslouží,“ dodal Lloyd George.
Britský postoj k Německu asi nejlépe charakterizují slova Harolda Nicholsona. „Můj postoj k Německu je směsí strachu, obdivu, sympatií a nedůvěry. Nenávidím tu jejich cílevědomou brutalitu, pohrdám jejich politickou neobratností, necítím však žádnou chuť po odplatě, jen vášnivou touhu, aby Německo zůstalo jednou provždy neškodné.“
Německo jakožto hlavní poražený, se pomalu na konferenci také chystá. Připravuje si argumenty, že právě jejich země není hlavním viníkem rozpoutání války, jak se jim dohodoví spojenci snaží vnutit.
Zkompromitovaným důstojníkům je zároveň naznačeno, že by armádu měli opustit. Německou delegaci v Paříži povede ministr zahraničí hrabě Ulrich von Brockdorff-Rantzau (1869 – 1928).

Konečná rozhodnutí mírové konference měla v kompetenci Nejvyšší rada

 

Německá delegace ještě netuší, jaký šok ji v Paříži čeká. Vítězové Němcům neberou jen kolonie, ale výrazně zmenšují i samotný německý stát. Kartografové jednou čarou přenesou celá města z jednoho státu do druhého.
Belgii musí Německo odevzdat Eupen a Malmédy. Sársko se stává svěřeneckým územím Společnosti národů, s tím, že v roce 1935 se tamní obyvatelé budou moci rozhodnou, co dál. Referendum se skutečně konalo a obyvatelé Sárska se vyjádřili pro včlenění do Hitlerova Německa.
Alsasko a Lotrinsko jsou vráceny Francii, která usiluje i o zmíněné Sársko. V následujících letech z něj bude alespoň těžit po hospodářské stránce. Severní Šlesvicko připadá Dánsku.
Ztráty na východě jsou ještě tvrdší. Memel (dnešní Klajpeda) se stává součástí Litvy. Hlučínsko je přičleněno k ČSR. Danzig (Gdaňsk) je prohlášen svobodným městem pod patronací Společnosti národů.
A hlavně, velké části Německa připadají obnovenému Polsku. Německo tak přichází o 13 % území, 12 % obyvatelstva, 16 % uhelných dolů a 48 % kapacity výroby oceli.
Jsou to spravedlivé podmínky? Těžko říci. Je pravdou, že kdyby válku vyhrálo Německo, mělo ještě mnohem ambicióznější plány anexí.
Na východě chtělo obsadit úrodnou Ukrajinu a Pobaltí, na západě pak Belgii a severní Francii bohatou na zásoby černého uhlí.
Clemenceau zatím nalézá zbraň, jak si získat přízeň prezidenta Wilsona. Tou zbraní jsou lichotky. Francouzský premiér americkému prezidentovi chválí jeho filozofii, myšlenku společnosti národů a mnohé další věci. Wilson těmto lichotkám podléhá a pomalu se staví na stranu Francouzů. Nicméně pro vznik svého dítěte Společnosti národů udělá cokoliv.

Americký prezident Woodrow Wilson

 

Po pěti týdnech však konferenci hrozí krach. Zásadním problémem jsou reparace. Obrátit Německu kapsy? Otevřít mu svoje trhy? Nechat Německo být, ať se stane rovnoprávným partnerem ve světovém obchodu? Názorů na daný problém je nespočet a diplomaté uvíznou ve slepé uličce. Nakonec vítězí Francouzi podporovaný tvrdý přístup. Mimochodem, Německo nakonec veškeré reparace splatilo až 3. 10. 2010.
Situace v Paříži je však stále komplikovaná. Wilson na měsíc odjíždí do USA, aby zde zákonodárce přesvědčil o nutnosti zřízení Společnosti národů. Veřejné mínění v USA je stále více izolacionistické a nechce mít s Evropou nic společného.
Tomuto tlaku podléhají i mnozí kongresmani a senátoři. Během Wilsonovy nepřítomnosti je na Clemenceaua spáchán atentát. Kulka se mu zastaví těsně u páteře, ale útok přežije. Atentátníkem není německý špion, o čemž je přesvědčena většina Pařížanů, ale francouzský anarchista Louis Emile Cottin (1896 – 1937). „Chtěl jsem ho zastřelit, protože chystá další válku,“ prohlašuje po svém zadržení.
Wilson se vrací do nervózní Paříže. Velká pětka se smrskává na velkou čtyřku, velmoci z původní sestavy vytlačují Japonce. Právě v té chvíli konečně vyjíždí z Berlína vlak, který veze 6 diplomatů a 180 sekretářek, překladatelů, právníků, novinářů, holičů a kuchařů. Německá delegace s sebou veze dokumenty, které mají dokázat, že Německo na rozpoutání války vinu nenese.
Němci do značné míry spoléhají na prezidenta Wilsona a na jeho tezi o sebeurčení národů. Rádi by se spojili s Rakouskem, snad i se Sudetami a západními oblastmi nového Polska, které ještě donedávna patřily pod správu Berlína.
Velká čtyřka je pomocí telegrafu informována, kudy vlak zrovna projíždí. Trasa je vymyšlena tak, aby vedla kolem míst, kde probíhaly ty nejkrvavější boje, a kde se jizvy na krajině ještě zdaleka nezacelily.
Walter Simons (1861 – 1937), jeden z německých právníků, píše své manželce: „První dojmy z okupovaných území drásaly moji duši (spojenecká vojska okupovala Porýní). Pak ale přišla severní Francie. Byly to trýznivé pocity, i když jsme z fotografií věděli, jak takové bitevní pole vypadá.“

Memel nebo Klajpeda, město, které do skončení konference připadlo Litvě.

 

Francouzské úřady, které se obávají nepokojů, odklánějí německý vlak na izolované nádraží poblíž Versailles. Na peróně čekají jen policisté a několik novinářů. Jeden z nich podotkne: „Jak ti Němci vypadají uboze! Jako by na burze dostali napráskáno.“ Delegace je poté převezena do jednoho z hotelů ve Versailles.
V suterénu hotelu si Němci zřizují hlavní štáb. Nepochybují o tom, že stěny jsou prošpikované odposlouchávacími zařízeními. Nemýlí se. Důležitou součástí vybavení jejich štábu je proto gramofon, neustále hrající německé šlágry. Tak se alespoň francouzským tajným službám ztíží jejich odposlech.
Němci jsou přesvědčeni, že ve věci viny za rozpoutání války stojí Wilson na jejich straně. K německé delegaci se donesou informace o rozporech ve velké čtyřce i o tom, že Francouzi nejsou nadšeni z Wilsonovy shovívavosti vůči Němcům. Nicméně zástupci Berlína netuší, že Clemenceau si Wilsona velmi nenápadně omotává kolem prstu.
Nenávist je stále veliká. Pařížané se téměř každý den shlukují před hotelem, ve kterém německá delegace bydlí. „Včera i dnes jsem se po snídani prošel parkem. Jsou tam nádherné stromy, cedry a mohutné platany. S místní žluvou jsem dospěl k dobrému mezinárodnímu porozumění, což bylo potěšující. Ale za vší tou nádherou se skrývá stín osudu, který po nás natahuje svůj pařát,“ zapisuje si Walter Simons.
Během jednání vyplouvá na povrch, že každá ze zemí má zcela odlišnou představu o míru a o novém světovém uspořádání. Velká Británie chce vládnout oceánům. Itálie touží po pořádné kořisti. Francie žádá peníze a jistotu, že ji Němci už nikdy nenapadnou. Američané kromě vznešené myšlenky společnosti národů začínají chtít hlavně návrat financí, které svým spojencům rozpůjčovali.
Italská delegace později rozmrzele z Paříže odjíždí. To, co jí ostatní mocnosti nechaly, ji neuspokojuje. Ještě během konference Orlandova vláda padne. Za tři roky se vlády na Apeninském poloostrově ujímají fašisté…
Jednotlivé delegace zjišťují, jakou má pro ně Německo hodnotu. Brousí si zuby na německou flotilu, na zahraniční německé cenné papíry, i na zahraniční soukromý majetek německých občanů.
Německá delegace o jednání stále nic netuší. A tak hrabě Ulrich von Brockdorff-Rantzau nechává preventivně připravit dvě odpovědi na zatím neznámou smlouvu, jednu smířlivou a druhou tvrdou.
Von Brockdorff-Rantzau vchází do sálu a sedá si před Velkou čtyřku jako zkoušený žák u maturity. Osudové setkání zahajuje Clemenceau: „Nyní konečně nastal okamžik pravdy. Žádali jste o mír a my vám ho dáme. Vnutili jste nám válku a my uděláme vše, aby se to už nikdy nemohlo opakovat.“
Když Němci poprvé nahlédnou do podmínek mírové smlouvy, je jasné, že zvolí tvrdou odpověď. Takový text nečekali.
Když odezní první šok, von Brockdorff-Rantzau promluví: „Požaduje se po nás, abychom přiznali vinu za rozpoutání války. Kdybych, ale něco takového vyslovil, byla by to lež. Tato smlouva je ztělesněním patologické nenávisti.“
Německý ministr zahraničí připomene pokračující námořní blokádu Německa: „Statisíce civilistů, kteří padli po skončení války, zabili naši protivníci s chladným rozmyslem až po dosažení vítězství, kdy už je nemohlo nic ohrozit. Když mluvíte o vině a trestu, na tuto skutečnost nezapomínejte.“

Německá delegace ve Versailles.

 

Co tedy Němce má čekat? Kromě ztráty kolonií a zmenšení vlastního území přijdou o veškerá práva a koncese v Číně, severní Africe a v Siamu. Je jim zakázáno dovážet zbraně ani žádný jiný vojenský materiál. Nesmí vznikat spolky, které by se zabývaly vojenskými záležitostmi. Armáda je redukována na 100 000 mužů. V německých výsostných vodách získávají právo rybolovu vítězné mocnosti.
V článku 231 se praví: „Německo přijímá odpovědnost jak svou, tak svých spojenců za všechny ztráty a škody způsobené státům Dohody a jejich spojencům v důsledku války vyvolané agresí Německa a jeho spojenců.“
Francie neustále připomíná německé válečné zločiny, kterých se během války udál nespočet.
Francouzské tajné služby poté zachytí ministrův telefonát do Berlína, kde slibuje, že dokument nepodepíše. S tím souhlasí nejen německá delegace, ale i vládní místa v Berlíně. Situaci poté přiostří incident, kdy velitel německých internovaných lodí na Orknejích Ludwig von Reuter (1869 – 1943), dá rozkaz jejich potopení, aby je nemusel vydat do rukou spojenců. To pobuřuje dosud smířlivého Lloyda George, který prohlašuje, že slabé Německo bude nebezpečné, protože se otevře demagogům. Má pravdu, ale potopení flotily odsoudí jako porušení důvěry.
Pokud by Němci nepodepsali, jsou státy Dohody připraveny podniknout útok na Berlín. Ovšem rozpory mezi nimi jsou stále patrnější. „Itálie čeká na první okamžik, aby se s námi spojila. Japonci nás nepřímo varovali, abychom nepodepisovali, protože v budoucnu nás budou potřebovat.,“ píše si Walter Simons.
Mimochodem tak popíše spojenectví, které vznikne v další válce. Ovšem Berlín začíná obracet, protože hrozba obsazení Německa je stále reálnější. Von Brockdorff-Rantzau a další členové vlády rezignují na své posty. Do Paříže přijedou jejich nástupci a čtyři hodiny před vypršením termínu Němci podepisují.

Edvard Beneš, československý zástupce na konferenci.

 

Pařížská mírová konference nejedná pouze o osudu Německa, ale i dalších poražených států. Zástupci nově vzniklé Rakouské republiky do Paříže přibývají v květnu 1919, ale k samotnému jednání nejsou připuštěni. Mírová smlouva jim je předložena k podpisu 10. září 1919 v zámku v Saint-Germain-en-Laye poblíž Paříže.
Ve Vídni tehdy vládne hlad a země se nachází na pokraji revoluce. Do všeobecně ponuré atmosféry se pak Rakušané dozvídají, co od nich dohodoví spojenci požadují. S tím, že se české země od Vídně odtrhnou, Rakušané počítají, ale věří, že německy hovořící oblasti Čech a Moravy by se do jejich správy mohly dostat. Český lobbing v Paříži však je v tomto ohledu úspěšný, a čeští Němci tak zůstávají pod správou Prahy. K ČSR jsou navíc připojeny Valticko a Vitorazko.
Smlouva ze St.Germain je výhodná hlavně pro Itálii. Ta získává jižní Tyroly s převážně německy hovořícím obyvatelstvem, Kanálské údolí a také Istrii. Části Štýrska a Korutanska jsou přičleněny ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Rakousko v podstatě získává jen Burgenland, který byl do té doby součástí Uherského království. Rakousko rovněž musí platit válečné reparace a nesmí zavádět brannou povinnost. Rakousko se tedy výrazně smrskne a zchudne.
V dobách největších krizí mu potraviny dodávají Poláci a Jihoslované, finančně jej podporuje ČSR. Někteří tamější politici sní o spojení s Německem, to však smlouva ze St.Germain výslovně zakazuje.
Nicméně v roce 1938 se rodilý Rakušan Hitler na žádné smlouvy neohlíží a za jásotu mnohých Vídeňanů svoji rodnou zemi k Německu přičleňuje…

Delegace vítězných mocností po podpisu Trianonské smlouvy s Maďarskem.

 

Na zámku Trianon je 4. června 1920 podepsána mírová smlouva s Maďarskem. Pojem Trianon se v Maďarsku stává symbolem ponížení a dodnes vyvolává zjitřené emoce.  Jednou z prvních věcí, kterou současný maďarský premiér Orbán udělal poté, co byl jmenován do funkce, bylo vyhlášení 4. června za Národní den sjednocení a současné vládní kruhy se s Trianonskou smlouvou nesmířily.
Uherské království totiž touto smlouvou ztratilo 72 % svého veškerého území. Mimo mateřskou zemi se škrtem pera ocitá 3 500 000 lidí, tedy každý čtvrtý Maďar. Nutno však podotknout, že kvůli promíchaným etnickým skupinám nelze ve střední Evropě narýsovat spravedlivé hranice. A Slováci, Rumuni a další národy jsou většinou rádi, že se jim vyhne násilné pomaďarštění.
Problémy střední a východní Evropy jsou pro západní spojence vzdálené, leckteří diplomaté slyší o Češích nebo Rumunech prvně v životě.
Proto mnozí politici včetně těch našich sahají ke zkreslování národnostních statistik. Proto se součástí ČSR může stát dnešní jižní Slovensko, kde převažuje maďarské obyvatelstvo. K podobným událostem dochází při řešení problému Sedmihradska. Rumuni tvrdí, že zde žije pouhých 15 % Maďarů, Budapešť však hovoří o 31 procentech.
Trianon je pro Maďary tvrdý. Maďarská armáda smí být složena jen z 35 000 dobrovolníků. Nemohou vyrábět ani kupovat letadla, tanky, vojenské lodě či obrněná vozidla. A na Maďarsko jsou také uvaleny reparace.
ČSR získává Slovensko a Podkarpatskou Rus, Rumunsko zmíněné Sedmihradsko a Banát a Království SHS Chorvatsko a Vojvodinu. Maďarské království přichází o všechny solné doly, o všechny doly těžící drahé kovy a o 90 % veškerých lesů v bývalých Uhrách.
Maďaři jsou po seznámení se smlouvou v šoku. V deníku Pésti-Napló se píše: „Všichni občané bez ohledu na národnost volají k nebesům, že tento mír, který jim byl vnucen, není pro ně mírem, nýbrž znamená hanebnou smrt.“ Trianonská smlouva vžene později Maďary do náruče Hitlerovi a dodnes některá nacionalistická hnutí usilují o revizi hranic.
Mírová smlouva s Bulharskem je podepsána 27. listopadu 1919 v Neuilly-sur-Seine u Paříže. Na základě této smlouvy ztrácí Bulharsko Dobrudžu, kterou postupuje Rumunsku, a část Makedonie připadá ve prospěch nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Dále přicházejí Bulhaři o přístup k Egejskému moři, protože část Thrákie je připojena k Řecku. Bulharská armáda nesmí mít více než 20 000 mužů, kteří nemohou být vyzbrojeni těžkými zbraněmi. Válečné loďstvo včetně ponorek je zakázáno, stejně tak letectvo. Bulharsko má zaplatit reparace ve výši 2,6 miliardy zlatých franků. Navíc musí po dobu pěti let dodávat sousednímu Království SHS 50 000 tun uhlí.

Nové uspořádání Evropy.

 

Pařížská mírová konference měla jednou provždy zabránit dalším válkám. Zprvu se zdálo, že se jí to povedlo. Společnost národů ve dvacátých letech zdárně vyřešila několik hrozících konfliktů, například mezi Tureckem a Řeckem nebo Finskem a Švédskem.
V roce 1928 je Německem, USA, Belgií, Francií, Itálií, Japonskem, Polskem a Československem podepsán Briand-Kellogův pakt, podle kterého je útočná válka zakázána. Později k němu přistoupí další země. Ukáže se však, že tato smlouva je ve světle pozdějších událostí jen cárem papíru.
Mezinárodní společenství se snaží poražené země vrátit zpět na scénu, zvláště Velká Británie je v tomto ohledu aktivní. Postupně se snižují reparační nároky, ale už je pozdě.

Mír v Evropě dlouho nevydržel. Španělskou občanskou válku, obsazení Rakouska a Československa Německem a Albánie Itálií následoval společný útok Německa a Sovětského svazu na Polsko.

 

Právě reparace jsou jedním z volebních témat německých nacistů a Němci Hitlerovi stále více naslouchají. K prvnímu porušení smlouvy z Versailles dojde v roce 1935, kdy Berlín oznámí znovuzavedení branné povinnosti.
O rok později je opět militarizováno Porýní a v roce 1938 Německo obsazuje Rakousko. Vše za tichého přihlížení Britů a Francouzů, hlavních garantů Versailleského systému.
Pařížské mírové konferenci se zkrátka nepovedlo přinést mír. Až integrace Evropy, započatá v 50. letech 20. století je v tomto ohledu úspěšnější. A byť tato integrace prochází mnoha obtížemi, přesto dává naději, že národy, které se jí účastní, už mezi sebou do válečného konfliktu nezabřednou.

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Poslední český král aneb panovník s dobrými úmysly, který se stal hříčkou dějin

Poslední český král aneb panovník s...

Druhý říjnový den roku 1886 se ve dvorním drážďanském kostele konala...
Sen o nordické říši aneb z komunisty nacistou

Sen o nordické říši aneb z...

Symbol vlastizrady a kolaborace, to je norský politik Vidkun...
Psychiatr Viktor Frankl: A přesto říci životu ano

Psychiatr Viktor Frankl: A přesto...

V době, kdy si už naštěstí většina Evropy užívá více než sedmdesát let...
80 let od mnichovské konference

80 let od mnichovské konference

Do roku, v němž má oslavit 20 let své existence, vstupuje Československo za...
Unikátní filmový záznam s filozofem a mluvčím Charty 77 Janem Patočkou darovala Francie českému archivu

Unikátní filmový záznam s filozofem a...

Před více než 5 lety objevili mladí spolupracovníci Archivu Jana Patočky...
Malý muž, který Itálii přivedl do pekel

Malý muž, který Itálii přivedl...

Kultura a vyspělost Apeninského poloostrova byly mnohdy dávány světu za vzor....
Výbuch, o kterém se svět neměl dovědět

Výbuch, o kterém se svět neměl...

„Pracovníci jaderných elektráren, to jsou lidé budoucnosti,” hlásalo...
Jak nasytit svět?

Jak nasytit svět?

Moderní člověk Homo sapiens sapiens se před více než 10 000 lety př. n....
Útěky a vzpoury v továrnách na smrt

Útěky a vzpoury v továrnách na smrt

Jednou z nejšílenějších kapitol dějin lidstva je existence nacistických...
OBRAZEM: Poslední dny Třetí říše

OBRAZEM: Poslední dny Třetí říše

V představách Adolfa Hitlera měla trvat nejméně tisíc let....

Nenechte si ujít další zajímavé články

VIDEO: Proč se rodí siamská dvojčata?

VIDEO: Proč se rodí siamská...

I přesto, že se to neděje příliš často, občas se...
Ředitel Zemské banky Karel Mattuš: Poctivec, který čekal na příležitost

Ředitel Zemské banky Karel Mattuš:...

Když se na konci 80. let 19. století rozhodne Sněm Království českého založit...
Na prvním dojmu záleží! S naší důvěrou k cizincům si lidský mozek hraje

Na prvním dojmu záleží! S naší...

Řečí a poučení o tom, jak máme být při jednání s cizinci opatrní, a...
Pandy nejsou jen roztomilá zvířata, ale také cenný vývozní artikl

Pandy nejsou jen roztomilá zvířata,...

Panda jako první krok na čínských diplomatických cestách. Právě tím se...
Z lásky se směla provdat jediná dcera Marie Terezie

Z lásky se směla provdat jediná...

„Adieu myšičko,“ loučí se v dopise se svým ženichem Františkem Štěpánem...
VIDEO: Jak by vypadal svět, kdyby neexistovalo Slovensko?

VIDEO: Jak by vypadal svět,...

O Slovensko jsme vlastně přišli už několikrát. Co...
Tragické lásky Hollywoodu: Liam Neeson a Natasha Richardsonová

Tragické lásky Hollywoodu: Liam...

„Nemůžete se na to připravit. Myslíte si, že to pláčem odplavíte, ale...
Karel IV. se v honbě za římskou korunou neštítil ničeho

Karel IV. se v honbě za římskou...

„Ty budeš jednou římským králem,“ prorokuje Karlovi Lucemburskému kardinál Pierre...
Jak sídla kanceláří ovlivňují rozhodnutí lidí, kteří v nich pracují?

Jak sídla kanceláří ovlivňují...

Obchodní čtvrti plné mrakodrapů se staly součástí všech významnějších...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.